Dvaasedmdesátiletý Mak žije ve své rakvi ve čtvrti Wan Chai už deset let. Má v ní místo právě tak na to, aby se mohl posadit. "Nikdo tady nechce bydlet, ale musíme nějak přežít, je to o něco lepší než být na ulici," říká Mak pro americkou televizní stanici CNN.
Makův životní prostor odpovídá zhruba ploše dvoulůžkové postele. Těmto bytům se tu říká pro jejich mimořádnou stísněnost rakve, alternativou jsou pak byty podobající se klecím nebo chlívkům.
Dvacet obyvatel domu, kde žije Mak, sdílí toaletu, která slouží také jako sprcha. Ze stěn na chodbách visí elektroinstalace, prostory jsou špatně větrané. Obytná místa jsou naskládána jedno na druhé stejně těsně jako skříňky v kuchyňské lince.
"Lidi si o obyvatelích takových míst myslí, že se do té situace dostali, protože jsou líní. Nic není pravdě vzdálenější. Někteří mají velmi špatně placenou práci, i když v ní tráví dlouhé hodiny. Prostě na ně dolehly těžké časy," řekla sociální pracovnice Sze Lai San.
Dvaasedmdesátiletý Mak žije ve své rakvi ve čtvrti Wan Chai už deset let. Má v ní místo právě tak na to, aby se mohl posadit.
Mak, který pracuje jako domovník, není výjimkou. V Hongkongu se narodil. Po několika neúspěšných finančních investicích se dostal na mizinu a teď vydělává stěží na měsíční činži, která činí 150 dolarů (2 500 korun). Řadí se nyní k 1,2 milionu chudých obyvatel Hongkongu.
"Umím být bez oběda, nevšímat si špíny, přenesu se přes hmyz a dusno, ale největší problém je bezpečnost. Jsme tam namačkaní jako sardinky bez jakéhokoli dohledu. Kdyby tam začalo hořet, všichni zemřeme," říká Mak, který nechce říci celé jméno, protože je příliš zadlužen a bojí se, že by se tak jeho věřitelé dověděli jeho adresu.
Podle městské vyhlášky musí mít každý majitel byt, který je pronajímán pro 12 a víc lůžek, povolení. Ačkoli je to neuvěřitelné, majitel místa, v němž Mak bydlí, je má.
Vyhláška požaduje, aby pronajímané byty splňovaly pouze požární a bezpečnostní předpisy, o podmínkách životního prostoru se nezmiňuje. Mluvčí hongkongského bytového úřadu Elain Chu říká, že životní podmínky jsou určeny mnoha faktory, například trhem, ekonomikou, osobní finanční situací dotyčného i jeho soukromou volbou.
Podle městské vyhlášky musí mít každý majitel byt, který je pronajímán pro 12 a víc lůžek, povolení. Ačkoli je to neuvěřitelné, majitel místa, v němž Mak bydlí, je má.
Sociální pracovnice Sze Lai San řadí fenomén bydlení v rakvích k důsledkům revoluce v cenách městských nemovitostí. Její příčinou je rozdíl mezi bohatými a chudými, který je v Asii vůbec nejmarkantnější.
Ceny na trhu s nemovitostmi v čínských městech jako je Hongkong nebo Šanghaj vyšplhaly v posledních letech do závratných výšin. V metropolích Číny se prodává metr čtvereční v přepočtu za 140 tisíc korun a víc, přičemž průměrný roční plat je 170 tisíc korun.
I méně kvalitní nemovitosti jsou v Hongkongu o 40 procent dražší než v Londýně, New Yorku nebo Moskvě. "Hongkong bohatne, ale tito lidé byli ponecháni stranou. Jeden z nich mi jednou řekl: Ještě jsem nezemřel, ale už žiju v rakvi – čtyři stěny a hřebíky," vzpomíná Sze.
S lidmi jako Mak pracuje už 16 let. Lidé z rakví platí v přepočtu za metr čtvereční životního prostoru víc, než by platili v luxusních bytech. Od loňska se ceny za rakve zvýšily o 20 procent. "Dějí se zpátečnické věci, které by se v Hongkongu stávat neměly. Obyvatelé chudých obydlí by měli mít víc práv, neměli by žít na okraji společnosti," tvrdí Sze.
Tři sta tisíc obyvatel žijících v rakvích má požádáno o obecní byt. Čekací doba je sice oficiálně tři roky, ale mnozí čekají ve svých rakvích i deset let.
Z Makova pohledu existuje dvojí Hongkong. Ten, na nějž se dívá z okna a který vystavuje pozlátko a krásu, jíž je město známé. A druhý, určený lidem, kteří se propadli spárami tohoto pozlaceného nátěru. "Není pravda, že by vláda lidem jako já neuměla pomoci. Ona nám pomoci nechce, stejně jako nechce ani řešit naše problémy," říká Mak.
