Streiff z La Tronche u Grenoblu začal s monoposty až když mu bylo přes dvacet. Po úspěšném absolvování kurzu "Volant Motul", který v Nogaru ukončil jako nejlepší, se od roku 1978 úspěšně pustil do domácí formule Renault a již o rok později postoupil do evropského šampionátu formule 3. S podporou firmy Motul zde od sezony 1980 patřil mezi elitu a podařilo se mu před Alliotem a Alboretem dokonce vyhrát poslední závod roku v Zolderu. Příští sezonu ukončil jako mistr Francie F3.
Bylo na čase, postoupit do Francouzi tradičně obsazované formule 2 a Philippe tehdy zahájil svou spolupráci s malou domácí stájí AGS z Gonfaronu. Za tým krajana Henriho Juliena startoval tři roky v mistrovství Evropy. Jejich největšími úspěchy během prvního roku spolupráce byla druhá místa ve Vallelunze a Mantorp Parku, což Phillipovi vyneslo celkové čtvrté místo za Palmerem, Thackwellem a Gabbianim. Následovala druhá místa v Pau a Misanu o rok později. Své účinkováni ve formuli 2 korunovali Streiff a AGS vítězstvím v podzimním Brands Hatch roku 1984 – tedy v posledním podniku historie mistrovství Evropy formule 2 vůbec.
Návraty sezony 2010Díl 1: Legenda Porsche 804 a nový mist světa Vettel Díl 2: Chevron B38 a duch Elia de Angelise Díl 3: Šampion a zabiják Lotus 72 znovu v Hockenheimu Díl 4: Nezmar sedmdesátých let M23 pořád ještě závodí Díl 5: Hans Heyer – po 33 letech opět na startu F1? Díl 6: Emanuelle Pirro v kokpitu Martini Mk34 Díl 7: Stirling Moss znovu v kokpitu Díl 9:Philippe Streiff jako anonymní divák ve Spa |
Philippe platil za jednu z největších francouzských nadějí. Mohl si být jist podporou sportovního vedení Renaultu a státního koncernu elf. Na třetím továrním RE50 směl koncem října v Estorilu debutovat ve formuli 1 – nic nevadilo, že mu již táhlo na třicítku.
Roku 1985 na něj čekala nová F3000, kde s vzornou podporou Gitanes nastoupil znovu za AGS, tedy za tým, se kterým byl jeho osud neodlučitelně spjat. Na povedeném karbonovém prototypu JH20 patřil mezi nejrychlejší. Když Guy Ligier koncem sezony hledal náhradu za nespolehlivého de Cesarise, padla volba na slibného Streiffa. Zvláště závěr roku v Adelaide proběhl senzačně – i když na hranici trapnosti: oba ligiery jely krátce před koncem závodu na místech dvě a tři za Rosbergem, když se stalo nepředstavitelné. Nováček Streiff zaútočil na jedničku týmu Laffita a akce skončila srážkou. Philippe dokázal „dokulhat“ do cíle s ulomeným kolem jako třetí.
Další setrvání dlouhého blondýna ve formuli 1 ale bylo zajištěno. Ken Tyrrell jej od získal pro sezonu 1986 "v balíčku" s turbomotory V6. Ročník s Brity ovšem neproběhl velmi úspěšně – s neohrabaně působícím vozem dojel jen dvakrát pro body. U Tyrrella poté zůstal i přes ztrátu přeplňovaných agregátů. Pravidelně dojížděl mezi prvními deseti, přežil těžkou nehodu ve Spa a skončil jako výborně čtvrtý v Hockenheimu.
Pokud Philippe Streiff ve formuli 1 kdy dokázal přesvědčit o svém nadání, tak to jistě bylo roku 1988. Vrátil se tehdy do Julienovy náruče a jeho výsledky s vozem AGS JH23 konstruktéra Vanderpleyna byl v našlapaném poli jednoduše senzační. Sezona, ve které se tým tešil podpoře sponzora Bouygues jistě značila i vrchol pro tým AGS – dosáhl totiž něčeho, co nikdy předtím ani poté nepoznal: konkurenceschopnosti. Philippe se pravidelně kvalifikoval ve středu pole a vždy patřil mezi nejrychlejší jezdce s atmosférickým motorem. Jaký to výborný základ pro další vývoj týmu: pro sezonu 1989 sehnal Julien podporu firem Camel a Faure, k tomu prodal podíl stáje podnikateli de Rouvremu. AGS se finančně stabilizoval a chtěl poprvé nasadit dva vozy.
Je od roku 1989 upoután na invalidní vozík: Philippe Streiff.
Na voze Tyrrell-Ford zažil Philippe Streiff roku 1987 relativně dobrou sezonu.
"Sezonu začneme se starým typem, má ovšem nový systém výfuku a vylepšenou aerodynamiku," sdělil dobře naladěný Streiff začátkem března před odletem k testům v Riu. Volné jízdy na okruhu Jacarepagua ale nemohly proběhnout hůře: v nejrychlejší zatáčce okruhu najel Philippe v rychlosti kolem 250 km/h tak nešťastně na obrubník, že se jeho AGS vznesl a přistál koly vzhůru na svodidle. Náraz vozu utrhl ochranný oblouk, vyrval z něj nádrž (vytékající benzín popálil pilota) a odlomil motor od monokoku.
Těžce zraněný jezdec zůstal při vědomí a byl dokonce sám schopen opustil trosky. Následovala však árie neschopnosti brazilských záchranářů: ohledně kontroly možných zranění páteře nikdo nepodnikl zhola nic. Vrtulník později nemohl najít kliniku a Streiff byl přeložen do sanitky, která jej cestou necestou dovezla do nemocnice, kde zrovna nebyli přítomni žádní specialisté. Dostavili se až deset hodin po nehodě. Streiffův stav se mezitím rychle zhoršoval – ztratil cit v těle a ještě několik dní později, když začalo selhávat jeho srdce a dýchání, byl blízko smrti. Bohudík přestál i infekci s horečkou a po několika týdnech mohl být převezen do Francie, kde specialisté konstatovali: pacient utrpěl zlomeninu klíční kosti, lopatky, čelisti, dvou žeber – a posunutí čtyř obratlů. Zdůraznili při tom, že by čtyřiapadesátinásobný účastník Grand Prix nemusel zůstat od krku ochrnut, kdyby se mu hned po nehodě dostalo odborné péče...
Pětapadesátiletý Philippe Streiff zůstal dodnes věrný svému sportu. Stal se víceméně "vynálezcem" zimních halových závodů prominentů. Počínaje rokem 1993 se jeho motokárové Elf Kart Masters v Paříži účastnili všechny hvězdy od Schumachera přes Prosta, Villeneuvea až po Sennu. Mimo to podporuje mladé talenty a využívá svou popularitu v boji za práva postižených.
"Do Spa jsem se přijel podívat jako host Renaultu v mé funkci oficiálního poradce francouzského ministerstva energie a ekologie," prozradil Streiff, který tedy zůstal pilný i mimo kokpit. Jeho návrat mezi staré přátele by se dal skutečně označit jako povedený – jen nebýt toho prokletého vozíku.
