Jste už úplně fit?
Skoro stoprocentně, nejhorší je za mnou. Tak dva týdny po ozařování trvá, než se látky dostanou z těla ven. Psychicky to trvalo trochu déle. Byla jsem i v depresích, ale před pár dny se to najednou zvedlo. Člověk neví, jak špatně na tom je, dokud se to zase nezlepší. Říkala jsem si, že asi stárnu a že už to lepší nebude. A najednou se cítím jako malá holka.
Martina N. tipujeWimbledonský titul by Martina Navrátilová přála Američanu Roddickovi a Belgičance Heninové. On už tu byl ve finále třikrát, ona dvakrát. Ale... "Myslím, že se to nestane. Finále bude Federer – Nadal a mezi ženami Serena porazí Venus," tipuje legendární tenistka. |
Co jste během těch posledních týdnů mohla a nemohla? Vy přece nejste zrovna ten typ, co by seděl v koutku a čekal, až nemoc přejde.
To ne. Mohla jsem dělat všechno, co jsem chtěla. Jen jsem občas byla unavená. I dřív jsem samozřejmě bývala unavená, ale pak jsem chytla druhý dech. Teď ne. Musela jsem jít spát a doufat, že mi druhý den bude líp.
Nikdy jste nepřestala hrát tenis?
Ne. Jen jsem musela být šest týdnů v Paříži, kde jsem každý den chodila na ozařování. Nemohla jsem nikam odjet. Ale jak jsem se cítila, tak jsem hrála. Občas to samozřejmě bylo horší. Při Roland Garros jsem šla v pátek na kurt, ale po patnácti minutách jsem toho musela nechat. V sobotu bylo finále veteránského turnaje, a to jsem se pořád necítila nejlíp. Ale přežila jsem to, a dokonce jsme s Janou Novotnou vyhrály.
Ten zápřah byl velký. Kromě hraní jste v Paříži i komentovala. To vám nevadilo?
Ne. Ale je pravda, že když jsem po Paříži přestala pracovat, udělalo se mi líp.
Kdy vám bylo nejhůř?
Právě ten týden při Roland Garros, což byl čtvrtý týden ozařování ze šesti. Pak samozřejmě druhý den poté, co mi doktoři o rakovině řekli. ještě když jsem to veřejně oznámila. Dala jsem padesát rozhovorů za tři dny, což mě docela vysílilo.
Martina Navrátilová (vlevo) při setkání s britskou královnou Alžbětou II. ve Wimbledonu 2010
Proč jste to vlastně nechtěla utajit?
Nemělo by to vůbec smysl. Navíc jsem měla kliku, že u mě rakovinu našli brzo. Řekla jsem si, že mám obrovskou příležitost podpořit ženy a přimět je, aby chodily na vyšetření. Vždyť já na to čtyři roky kašlala. A ani jsem nevěděla, že to jsou čtyři roky.
To je pro vás asi hodně důležité: dát dalším ženám najevo, aby se chovaly zodpovědněji než vy.
Samozřejmě. Kdybych nešla na vyšetření, mám za rok rakovinu po celém těle. Fakt jsem si neuvědomila, že jsem tam nebyla tolik let. Když vám přijde oznámení od veterináře, že máte jít se psem na očkování proti vzteklině, jste tam hned druhý den. Když vám přijde pozvánka na mamograf, řeknete si: "Zajdu příští týden. Nebo příští měsíc." A vzpomenete si za pár let.
Léčil vás i tenis?
Pomohl mi, protože mi pořád dělá radost. Hned jak jsme v Paříži dohrály zápas, hned jsem se začala těšit na další. S Janou Novotnou se z nás staly velké kamarádky.
Jak vám během léčení pomohlo, že jste bývalá sportovkyně? Že jste byla zvyklá bojovat?
Pozitivní přístup je hrozně důležitý. Ale nejvíc mi pomohlo, že mám dobré kamarády. Něco vám poradím: až vám lidi budou v takové situaci nabízet pomoc, řekněte ano. Já ze začátku taky byla hrdinka. "Ne, já nic nechci, budu v pořádku." Když mi přátelé nabídli, že přijedou na operaci, nechtěla jsem. A pak jsem si najednou uvědomila, že ten zákrok je opravdu vážný a že tu podporu potřebuju. Tak jsem ji ráda přijala.
Měla jste podporu i ze světa tenisu?
Bylo to skvělé, uvědomila jsem si, kolik lidí vlastně znám. I Facebook mě hodně povzbudil. Fanoušci si mě tam našli a poslali mi spoustu vzkazů. Mnohé byly z Česka.
Co jste cítila, když vám doktoři řekli, že jste zdravá?
Zdravá a bez rakoviny jsem byla hned po operaci. Ozařování jen sníží možnost, že přijde zpátky. Bez ozařování se tenhle typ rakoviny vrátí z pětadvaceti procent. Po ozařování z pěti nebo šesti procent. Nemusela jsem na něj jít, ale proč bych nešla, když můžu tu pravděpodobnost snížit.
Byla na počest uzdravení nějaká oslava?
Byla, v Paříži. A bylo tam hodně šampaňského.
Tady ve Wimbledonu budete hrát znovu s Janou Novotnou. A znovu tu pracujete pro televizi. Takže zase zápřah?
Ale ne takový jako v Paříži. Nepracuju tady tak dlouho, jen od tří do sedmi. Ale dělám i jiné věci: měla jsem třeba večírek pro charitativní organizaci Laureus, protože pro ni v prosinci lezu na Kilimandžáro. Takže se tady honím a až v pátek večer jsem si poprvé zahrála. V sobotu ráno znovu, takže si na trávu zase začínám zvykat.
Jana Novotná (vlevo) a Martina Navrátilová pózují s trofejemi pro vítězný pár turnaje legend ve čtyřhře na Roland Garros.
Kilimandžáro, co vás to popadlo?
Už tam chci vylézt dlouho. Hodně času jsem strávila v Tanzánii a v Keni, na Kilimandžáro myslím patnáct let, ale nikdy jsem to nedotáhla. Začátkem roku mi z nadace napsali, jestli bych nechtěla lézt letos. Hned jsem souhlasila. Je to výborná kombinace: udělám něco, co dlouho chci, a navíc vydělám peníze pro organizaci, ve které už jsem deset let.
Jak se připravujete?
Dělám hlavně další sporty. Jezdím na kole, běhám po schodech, chodím na dlouhé procházky s batohem, abych si zvykla na zátěž. Všechno je to na dlouhé vzdálenosti, což nemám ráda. Jsem spíš na rychlé sporty. Fotbal, hokej nebo basketbal bych hrála celý den, ale jít se na hodinu proběhnout, to je pro mě mučení. Trochu jsem musela změnit program a z ostatních sportů už hraju jen tenis. Ani do posilovny už nechodím.
Změnila vás nemoc? Třeba tak, že si teď víc uvědomíte, co všechno byste ještě chtěla stihnout?
Já už toho stihla docela dost. Ale ano: plánů mám hodně a nebudu je odkládat. Hlavní je cestování. S Janou Novotnou jsme si v Paříži vzaly mapu a napíchaly do ní špendlíky, kam bychom chtěly jet. Pět míst bylo na rovníku a pak extrémy. Aljaška a Antarktida, protože chci vidět modrou velrybu. Dál to byly Galapágy, Indonésie, Machu Picchu, amazonské pralesy... Chtěla bych vidět orangutany.
Kilimandžáro je pro vás taky extrém?
Ani ne, zabere jen týden. Čtyři dny nahoru, dva dny dolů.
Ve Wimbledonu jste se potkala s královnou. Co jste si řekly?
Byla jsem nervózní. Nevěděla jsem, co čekat, na co se bude ptát, a tak jsem se trochu připravila. Ptala se, jestli je to tady můj druhý domov, když sem jezdím tak často. Věděla, že jsem tu hodněkrát vyhrála. Tak jsem řekla, že mi to tady celkem šlo. Hlavně že jsem neupadla.
S Janou Novotnou to tady možná budete mít těžší než v Paříži. Čekají vás i Hingisová s Kurnikovovou.
Vidíte, a já týden nehrála! Navíc na trávě, kterou mám tak ráda. V pátek jsem musela začít od nuly, ale druhý den už to bylo lepší. Teď už budu hrát každý den.
Cítíte se na ně?
Jistě! Samozřejmě budeme hrát víc na Kurnikovovou, Hingisová je pořád výborná. Hlavně jsou ale obě o hodně mladší. Letos totiž změnili pravidla. Dřív tady byla kategorie nad 35 let plus pár míst pro zvané. Dnes už je to jen pro zvané.
Hodně se tady říká, že tráva je jiná než dřív. Po prvním tréninku to můžete porovnat – takže?
To už je hodně dlouho, co je jiná. Poprvé to bylo vidět před osmi lety, když spolu hráli finále Hewitt s Nalbandianem a ani jeden nešel za celý zápas po servisu na síť – snad poprvé v historii. Výjimkou byl dřív jen Agassi, jinak tady na voleje chodil i Borg. Útočit bylo normální. Dnes se podívejte na kurt: je vyběhaný jen za základní čárou. Dřív byly uprostřed vyšlapané cestičky na síť, dnes je tam zeleno. Tráva je pomalejší, míče skáčou výš. Chceme si do studia pozvat pána, co se o kurty stará, aby nám to vysvětlil.
Tohle není jediná nostalgie. Bývalé hráčky si občas postesknou, že dnes v tenise není tolik osobností. Dřív jste to byla vy, Kingová, Evertová, Grafová. Co teď?
Nevím. Dnešní tenistky sice hrají dobře, ale... bez vášně. Člověk z nich necítí, že ten tenis milují. U nás to bylo vidět na první pohled.
Co se změnilo?
Zdá se mi, že se tenis učí na všech akademiích stejně. Všechny hráčky skoro stejně vypadají, stejně hrají, stejně se chovají – jako z továrny. Jako když sjedou z výrobní linky, dostanou razítko a máte tu další Rusku. Forhend i bekhend výborný, ale co dál? Navíc v akademiích podceňují servis. Když se podíváte na tu techniku, tak s ní nemají šanci. Vždyť servis je tak důležitý. V tenise jím začíná polovina bodů.
Ještě v jedné věci se hodně bývalých hráčů shodne. A to ve slovech chvály pro Tomáše Berdycha. Co si myslíte vy?
V Paříži hrál výborně, i když mi přišlo, že si v pátém setu semifinále už tolik nevěřil. I tady hraje dobře. V posledním roce se zvednul o úroveň výš, tak tam snad zůstane.
V čem se zvedl?
Hlavně psychicky. Technicky se mi zdá, že by ještě u forhendu nemusel dělat takovou smyčku, ale to není hlavní. Dělá mnohem míň chyb, víc chodí na síť, výborně servíruje a hlavně se víc soustředí. Dřív to bylo: Tamhle ptáček, tenhle člověk se na mě blbě dívá, tenhle sběrač mi blbě podává míčky... Měl hodně výmluv, které už teď nemá. Je šikovný.
