Z jakého důvodu se nyní o korupci mluví snad nejvíce za dvacet svobodných let? A nejen mluví, stárnoucí dáma jménem ODS se kvůli ní rozhodla pro vcelku brutální facelift, místo toho, aby se smířila s věkem. A na stejném tématu staví do značné míry svou budoucnost hned dvě nové strany: TOP 09 a Věci veřejné. Obě se s vysokou pravděpodobností probojují do Poslanecké sněmovny. Druhá ze zmíněných partají je pak tímto tématem až nápadně posedlá.
Jedná se vážně o cosi jako společenskou krizi, a tím pádem snad o naději na společenskou očistu? Anebo se kauzy hodí spíš jako symbolický politický instrument? Je-li korupce tak rozsáhlá, jak se stalo smutným folklórem říkat, co je tedy její příčinou?
Věci veřejné
Stát je arcikmotr
Obecně vzato, ke korupci nejvíc inklinují osoby, které něco nutně potřebují od státní správy, například od justice nebo od příslušných odborů na úřadech, které rozhodují o územních plánech. K této skupině inklinující ke korumpování náleží i prototyp podnikatelů stojících o veřejné zakázky. Připočtěme k tomu pokušení nějak se zvýhodnit také u zástupců svobodných profesí - od umělců, přes akademiky až po neziskové organizace. Ti všichni totiž obecně čelí problému, jak obstát ve svém segmentu na trhu zboží a služeb, kde stát zosobňuje zajímavý potenciál. Uchazeče to pochopitelně naplňuje nervozitou: jde vlastně o různé stupně obav o ten či onen příjem v rámci nejistých tržních podmínek. Primární "přání korumpovat" je - už kvůli nákladům na úplatek, na riziko dopadení nebo sebeponížení - spíše druhotné nebo neexistující.
Lidem a profesím náchylným ke korupci český stát a obce vycházejí vstříc. Čím více veřejných organizací a podniků, například gigantů typu Českých drah, produkuje nejrůznější tučné zakázky, tím bude větší snaha ovlivnit jejich výsledek skrze politiku, a nikoliv prostřednictvím trhu. Česká politika se svou snahou udržet širokou infrastrukturu státu tak sama sebe špiní a degraduje. Do toho patří i legislativní nadprodukce: čím více právních předpisů, tím více konfliktů, tím více úředníků, tím více korupce.
Antikorupční opatření jsou chvályhodná, avšak míjejí podstatu. Bylo by zajímavé mít v ruce výzkum dokládající, kolik tuzemských firem využívalo zakázek státu, obcí nebo příspěvkových organizací. Není pochyb, že by šlo o astronomické částky.
Korupce jako politikum
Případů, kdy policie nebo novináři dopadli při činu "pána s kufříkem", je málo. Hlavní díl znechucení proto pramení z bezpočtu nedořešených kauz svědčících o nekalém lobbingu, klientelismu, zametání stop a problémů pod koberec, zneužívání úředních informací a směšování osobních a obchodních vztahů na úrovni obecní samosprávy i té nejvyšší politiky.
Příčinný horizont toho všeho, pokud se tedy vůbec pojmenovává, je nejčastěji viděn v jakémsi posttotalitním živlu české společnosti, dejme tomu jako sociálně psychologický problém. Příliš mnoho světla na konci tunelu žurnalističtí komentátoři obvykle nevidí, ale hodně o korupci píší a mluví. Jeden už to dokonce nevydržel, rozhodl se, že tomu nelze dále nechat volný průběh a s marasmem skoncuje pomocí politiky: Radek John.
Věci veřejné
Jako politikovi se Johnovi vřelého přijetí od bývalých kolegů žurnalistů nedostalo. A vzhledem k programu spíchnutému horkou jehlou, k monotématické, moralistické tváři strany a stále ještě živému nováckému mystériu, které Johna obestírá, ani není divu.
Něco tu ovšem nehraje. Investigativní média a VV mají přeci - alespoň teoreticky - totožný zájem, tedy vyslídit korupci, respektive odstranit ji. Jinými slovy, John je v politice proto, aby jakoby řekl "bé" k "á", na něž sdělovací prostředky, vůbec nejaktivněji asi MF DNES, tak často upozorňují. Z tohoto hlediska nelze Johnovi upřít aspoň kuráž. Dostanou-li se ale VV do Poslanecké sněmovny, bude to pro tuto antikorupční stranu hořká ironie. Okusí totiž nelítostný stisk investigativcův. A naopak: skrze VV - toto unikátní batole nemanželského svazku médií s ošklivkou politikou - se vlastně ukáže, jak dalece vážně to nejvíce moralizující novináři s korupcí vlastně myslí a zda jim vlastně vděčné téma korupce svým způsobem něčím nevyhovuje.
Kdo seje vítr....
Dokázat investigativcům podíl na otcovství "malého Radka" není snadné. Trh nutí média zaměřená na nejširší obec čtenářů prodat zprávy. Pomineme-li bulvár, je "kultivovaný" skandál, nejčastěji korupční kauza, ideální příležitost. Jemnějším důsledkem této přirozené orientace je stále častější významový rozpor mezi tučnými titulky jednotlivých zpráv a jejich drobně psaným obsahem. Je to trochu podobné nízkotučným špekáčkům s nejvyšším možným povoleným bezmasým obsahem, anebo ještě lépe vypečeným smlouvám s takřka neviditelnými všeobecnými obchodními podmínkami.
Jiří Čunek na sjezdu KDU-ČSL ve Vsetíně. (30. května 2009)
Platí to i pro složitější kauzy. Když byl "trhán" na kusy lidovec Čunek, Reportéři ČT lákali nebývale dramaticky k obrazovkám. Šlo ale vlastně jen o "zjištění", že bral jako starosta v 90. letech přídavky na děti. Když se to přepočte na náklady na reportáž…
Nebo Opencard. Praha zkazila trestuhodně smlouvu, firma Haguess neměla akcie na jméno. To je automaticky korupce? Na místě je, tak jako dalších kauzách, přece i varianta obyčejné chyby. Proč někdo nezkusil Pavla Béma kompromitovat skrze znalost rozhodovacích procesů na magistrátu? To by pan Bém možná i odstoupil. Místo toho moderátor Václav Moravec ve svých Otázkách neplodně mával jakýmisi vlastními grafy o majitelích Haguessu a Bémovi se dnes uboze přezdívá "Opencard".
Pandur II
Pandur II
Panduři také vypadali původně jako trhák, v kauze se to hemžilo jmény vysokých politiků, miliardami. Smlouva o lobbingu se ale sama o sobě rozumu nepříčí, čeští politici si ji neobjednali, a tak je to aspoň prozatím spíš rakouská věc. Budeme tak pánům z MF DNES, ačkoliv jistě dělají spoustu dobré práce (tak jako Bém), říkat "Panduři"?
Bylo to již mnohokrát řečeno: spíše než zkoumání nezáživného právního a byrokratického přediva se novináři věnují strhujícím korupčním mozaikám. Chceme-li však každému měřit stejně, pak nelze než říct, že trocha té korupce a klientelismu se najde skoro ve všem a všude, tedy i mezi žurnalisty.
Přehánění, tedy falzifikace skutečnosti za účelem osobní prestiže, zisku nebo "boje za pravdu", je totiž nepříliš vzdáleným příbuzným tepané korupce, včetně skrytého sentimentu pro silný stát. Čtenáři nechť si podle libosti dotyčná média sami dosadí.
Přípitkem "čistým vínem" zahájíla TOP 09 horkou část své volební kampaně. (27. dubna 2010)
Nabízí se tu svůdný, byť jistě zvláštní důkaz. Kdyby měli nejzarputilejší vyhledávači a tepači korupce napříč rádii, televizemi a novinami tak silný zájem na její likvidaci, zřejmě by se živě zajímali o to, s čím jdou v tomto ohledu nové i staré strany do blížících se voleb.
Na VV už nezůstal chlup suchý, ale zmínka, že v jejím antikorupčním programu zcela chybí redukce přebujelé státní správy, ještě snad vůbec nezazněla.
Političky z Věcí veřejných nafocené coby krasavice
