Vašku,
tak jsem byl na tom Ticháčovi. První výstava našeho nejslavnějšího žijícího fotografa na americké muzejní půdě. Z Kyjova až na Manhattan. Nápis "Oprava pneu" na úvodní fotce, která mi ponejvíc připomíná moje začátky v komoře – zmuchlaná a nedovyvolaná – na Američany musí působit stejně exoticky jako na mě působily výřezy Walkera Evanse tenkrát.
Vůbec se nechci pouštět do etické a právní šmodrchanice, která vznikne, když celoživotního provokatéra z malého jihomoravského města na sklonku sil vytáhne Švýcar do první světové třídy a ještě přitom obejde český fotografický establishment a částečně i autora samotného.
Množství a umanutost Tichého fotek fascinuje, jsou nabité jak Michael Jackson v Thrilleru, ale je to ten kolotoč kolem nich, co vyhání z děr spoustu klišé. Příběh obecního blázna nebo možná konceptuálního bezdomovce, vedlejší produkt jehož posedlosti se prodává na uměleckých veletrzích a on pak v kuchyni mezi harampádím říká Michaelu Nymanovi, "Dieser Mann tomu rozumí," – příběh jak od Zdeňka Trošky – už ždímá několik dokumentů i trapnost otázek reportérů z Novy.
Ale tomu, kdo se do Tichého kauzy pustí pořádně, poskytne materiál pro ujasnění si otázek po vztahu umění a komerce, autorství a autorského vlastnictví (a vlastnictví autora, v tomhle případě), uměleckého průmyslu a "obyčejného" světa, regionu a centra, vztahu národního a globálního umění a po tom, kdo je smí definovat. Doufám, že se o tom hádáte divoce. Tebe ale zajímá to, co Praha nevidí.
Miroslav Tichý s fotoaparátem
Tichý sám se nehne z domu a v komunikaci s médii je výrazně pasivní, ale už v souvislosti s jeho brněnskou retrospektivou před čtyřma lety jsem četl to hlavní: tady se neukazují fotografie, ale autor. I International Center of Photography (ICP) vystavuje fotografie jako ilustrace k legendě o samorostlém umělci.
O výstavěMiroslav Tichý: Tichý. International Center of Photography, New York. Výstava trvá 9. května 2010. Více informací na: |
Současná výstava Miroslava Tichého v New Yorku
Miroslav TichýNarozen r. 1926. Studoval malbu na AVU v Praze. Odešel do moravského Kyjova. Koncem 50. let malbu opustil. V 60. letech začal fotografovat aparáty, které si vyrobil. Veřejnosti kyjovského podivína poprvé představil Čechošvýcar Roman Buxbaum v roce 1989. Mezinárodní proslulost Tichého stvrdily bienále v Seville (2004) a fotofestival v Arles (2005). V roce 2006 byl představen ve vlasti - výstavou v Brně a monografií, kterou vydalo nakl. Torst. O Tichém bylo natočeno několik dokumentů. |
Rukodělný fotoaparát Miroslava Tichého
A co víc, exoti, kteří dokáží být art brut i aktivisty současně. International Center of Photography založil bratr Roberta Capy Cornell v roce 1974 jako instituci k údržbě odkazu fotografického humanistického dokumentu. Tichého tu tudíž romantizují hlavně jako systematického bojovníka proti režimu sovětského satelitu, křížence Henryho Dargera se Solženicynem. Když kurátor Wallis píše o "nenásilné politické opozici Čechů vůči normalizaci" a Tichého fotografiích nejen jako "sofistikovaných uměleckých exploracích, ale také dokumentu vzdorovitého hledání osobních požitků během veřejných represí" trochu to vypadá jakoby se na těch fotkách nebělely lýtka žen Kyjova, ale rovnou Olgy Havlové. Jakoby třeba "osobní požitky", které vedly k normalizačnímu baby boomu byly kdovíjakým odbojem. Všichni tak akorát králíkařili. Na mě Tichý působí spíš jako bojovník proti očekávání, ať už kohokoli. Stejně jako voyeur, je i exhibicionista.
Současná výstava Miroslava Tichého v New Yorku
Shodou okolností českou fotku v New Yorku naposledy reprezentoval výběr z estébáckého souboru Praha objektivem tajné policie - vyšel v místním časopise Vice. A než přišlo zdejší České centrum o galerii, měl tu mít i výstavu (snad letos). Tichého fotky jsou přesný opak těch šmíráckých snapshotů. Ty stejně kompozičně kolísají a přivádějí pozornost k aparátům, ale jejich konkrétnost, přesnost a archivářství uvozují účel a systém, který je pořizoval. Tichý místo toho, když už ho chce ICP vidět jako dokument, mimoděk podává jinou výpověď o šedivém Česku – mlžná, bezhlavá, anonymní těla vyvalená na plovárně.
Ale sexuální a gender rozměr jakoby pro International Center of Photography radši neexistoval. Výstava předvádí diagnózu voyeura, aniž by o ní mluvila. Kozatice nakreslená na spodku tácu mezi harampádím zůstává bez komentáře. Wallis celkově vybral ty cudnější kusy, ale krom očividného porušování práv fotografovaných neřeší ani to, že Tichého fragmentace žen na sexuální objekt, na kolena, zadky, prsa, kotníky v lodičkách, je přesně to, co feminismus vytýká pornografii. To, že je jako jakýsi něžný barbar zahaluje oparem neostrosti, který jeho objektům dává zevšeobecněnou krásu, podobou té, co se prodavačkám snažil vtisknout dobový týdeník, na tom nic nemění.
Wallis píše, že Tichý byl přitahován k "spontánnímu, zázračnému a nečekanému", a současně, že Tichý pečlivě vybírá místa náležící práci a zábavě, aby reprezentoval každodenní život, "sbíral malé okamžiky, které by ostatní mohli ignorovat nebo přehlédnout". V souladu s ideologií ICP vykládá Tichého jako dokumentaristu, který se "od vyškoleného antropologa liší jen tím, že se oddal záznamu té roviny denního života, která by pro většinu ostatních byla jednoduše příliš bezvýznamná." Fetišistické objíždění lemů plavek na fotografiích kurátor povýší na geometrii a za chvíli už je z Ticháče Drtikol. "Ale co Tichý hledal? V první řadě vedly jeho výběr formální detaily postoje a oděvu, například elegantně komponované postavení těla nebo grafické plavky s trojúhelníkovými tvary a silným kontrastem černé a bílé. Za druhé se zdá, že oceňoval scény velké intimity, ať už dvou lidí živě si vyprávějících nebo milence na lavičce v parku. V různé dny, zvlášť u bazénu, nacházel tyto motivy opakující se v nekonečných variantách."
Tak si říkám, kdyby vystavoval v Muzeu sexu, jestli bych se dočet, že každá ta fotografie je trofejí, akt lovem a celé to je domácí porno v režimu, kde žádné oficiální neexistovalo. Nebo jestli by Wallis vykládal Park, klasickou knížku ze 70. let, kde Kohei Yoshiyuki fotil s infračerveným bleskem sex v japonských parcích, taky jako poezii všedního dne.
Problém každopádně bude, že některé Tichého objekty mají ke zletilosti daleko a to by v sexuálním kontextu prostě nepůsobilo dobře. Vzpomeň si, co se loni dělo kolem Miley Cyrus a to jí Leibovitz nechala prostěradlo.
Masker, bývalý writer, odjížděl před dvěma lety z New Yorku rozčarovaný, že kolébka graffiti nedostála svému mýtu. Přesněji s tím, že stav, ve kterém obraz téhle kultury dorazil přes oceán, zmuchlaný, s jet lagem a bez kufrů, je mu bližší než místní skutečnost. Taky je mi často stydno, když objevuju, jak se vlastně věci mají. Především fanoušci toho, co jsem měl v Praze rád, mě uvádějí do rozpaků. Takže nikomu jeho výklad neberu. Nejlíp si to představit na tom, že Wallis uvádí Kyjov jako "malé město v jihovýchodní České republice". Nic na tom není, jenom to zní divně.
Těším se na vernisáž Shorea, Egglestona a Meyerowitze. Ráj v galerii. Napíšu.
Z ostrova zdraví
nanoru
