"I like the panel," řekl mi roku 1988 Drew Bodner, lékárník z Kansas City, kterého jsem i s jeho ženou pozval na večeři k nám na sídliště Petrovice. Tím panelem myslel naši zánovní obývací stěnu Akcent. Znal jsem z fotek jeho dům v tom Buranově na americkém Středozápadě. Proto jsem žil chvíli v přesvědčení, že si ze mě dělá ošklivou legraci.
Viděl přece, že jsme před večeří museli se ženou přenést náš jídelní stůl z kuchyňského kouta do středu vyklizeného obýváku, aby se dal roztáhnout pro servis o více chodech, a hlavně aby k němu mohli lidé přisednout ze všech čtyř stran.
Plastové košíčky na stole měly praktickou funkci - to pokud v nich leželo třeba pečivo. Jakmile se však do nich naaranžovaly atrapy ovoce, změnily se na ozdobný předmět non plus ultra.
Jenže už James Potts, nový šéf Britské kulturní rady v Praze, mi řekl, když k nám přišel na oběd ještě před Kansasany: "Zvenku jsou ty paneláky hnusné, ale uvnitř to je něco úplně jiného."
Jak Bodnerovi, tak Potts mluvili vážně. Tito pravicově smýšlející Angloameričané měli po překročení prahu panelového bytu z doby reálného socialismu pocit, že jim Reagan s Thatcherovou lhali. Vždyť jsme se tu měli mít hůř.
Už když jsem je pozval na večeři, divili se, že se nebojím. Před panelákem pak žasli, co tam parkuje, pravda, sice divných, ale přece jen pojízdných osobních aut. Kdyby tušili, že slouží především přepravě mých sousedů na víkendová venkovská sídla, dostali by už nejspíš psotník.
Sedačka s konferenčním stolkem a sifonová lahev - znaky obýváku
Obytná stěna s vitrínou a v ní spousta prazvláštních kýčů
Co nám zatajil výtah
Nástěnku v přízemí s pozvánkami na schůzi domovní rady a na brigádu nekomentovali. Výtah byl v provozu. Nemuseli jsme do šestého patra pěšky, takže jsme nezaslechli, jako Richard Müller v písni Po schodoch, obvyklý koncert partají doléhající z bytů na chodbu. Ten byl všude univerzální: "Ty couro! Hajzle!!" A do toho Michal David: "Já chci žít nonstop."
Západní hosté se také nemohli zeptat, co znamenají ta kolečka s šipkou, na nichž se v každém patře znázorňovalo, která partaj má úklid příští týden.
Nahoře je ohromilo až to množství bot před každými dveřmi. Panelákový lid se totiž zouval zpravidla už na chodbě. Ne že by neexistoval strach ze zlodějů, převažovala však touha mít to za dveřmi svého panelákového hradu co nejhezčí.
A skutečně: většina nájemníků se snažila vykouzlit ze svého bytu pohádkový prostor. "Byt s ksichtem" - jak říká jedna z postav Havlovy Vernisáže.
Válendě rozměrů king size, prostě větší válendě, se začalo říkat letiště, a to slovo funguje i za nových pořádků. V tom slově zřetelně zazníval hřích
Základní vybavení
Svým způsobem to obdivuhodné bylo, co dokázaly některé partaje z panelákových bytů vykouzlit. V základním vybavení totiž dostával nájemník zpravidla jen bytové jádro - umakartovou krabici, kde často chyběl i vývod na automatickou pračku.
Co nechybělo, byl záchod, vana, voda a plechová kuchyňská linka na nastřelovacích šroubech, které se nájemníci toužící po "bytu s ksichtem" snažili zbavit, jak to jen šlo. Jak koupelna, tak hlavně záchod byly nevhodné pro lidi trpící klaustrofobií.
Kdo měl kuchyň, byl miláček štěstěny. Neznámý dobrodinec totiž v našich panelácích obnovil neblaze proslulý baťovský kuchyňský kout (takzvaný kk), navíc bez okna.
Kdo zná odvětrávací možnosti digestoře, umístěné co základní občanská vybavenost panelákového bytu nad kuchyňským sporákem Mora, ví, že v kk je krajně nezdravé pobývat. Kdysi jsme na pomezí kuchyňského kouta a obýváku postavili klec s morčetem. Milý hlodavec druhý den ztratil hlas a čtvrtý i život.
Špajz. Aluminiový tlakový hrnec Kukta byl velkým šlágrem domácí socialistické kuchyně
Tuzex, řetězec obchodů ve velkých městech, byl pro mnohé symbolem vrcholného přepychu
Žádnou reprezentativní statistiku na to nemám, ovšem pochybuji, že nějaký držitel michelinské hvězdičky vyrostl v panelákovém kuchyňském koutě. Už vaření ve dvou bylo takřka nemožné. A pokud tu měli stolovat tři lidé, museli podávat artistické výkony.
Někde patřilo k základnímu vybavení bytu pár vestavěných skříní, jinde nastřelené garnýže. Ke každému bytu patřila i takzvaná sklepní kóje.
V některých typech paneláků nebyly rozmístěny v suterénu, ale po patrech. Sklep v desátém patře: kdo to má? Kvůli jejím rozměrům mohl nájemník ve své kóji dělat obvykle jen jediné: stát. Opět nic pro klaustrofoby.
Nezapomínejme na balkon, natož pak na lodžii. To je původně synonymum pro salu terrenu, v renesanci to prostě byla místnost umístěná vně interiéru. V panelákové estetice se lodžie změnila na shora krytý balkon, kde se dalo dělat opět jediné: stát.
Na takzvanou předsíňovou stěnu se skoro nic nevešlo, kupodivu tu však zřídkakdy chybělo zrcadlo
Systém "dodo" či "dss"
Aneb dodělej si doma, případně dodělej si sám. Každý, kdo převzal dekret na nový byt v paneláku, pocítil slasti tohoto systému. Jednak bylo třeba opravit nedodělky: třeba nedovírající dveře vestavěných skříní.
Snad nejstrašnější bylo vrtání děr pro hmoždinky, do nichž se ve finále narvaly háčky držící na zdi třeba obraz. Kdo se neuměl ohánět příklepovou vrtačkou s vidiovými vrtáky, musel platit horentní sumy melouchářům. Pokud jde o zařízení, každý, kdo toužil mít "byt s ksichtem", musel shánět.
Mekkou se stal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let DBK neboli Ollok. Zmršené logo pražského Domu bytové kultury totiž svádělo k alternativnímu čtení. Šlo o první a dlouho jediný specializovaný obchoďák v Československu, kde měli kompletní bytové zařízení.
DBK na Budějovické se stal podobně oblíbeným cílem výprav venkovanů jako například Pražský hrad či pivnice U Fleků. Občané ze zapadlých okresů si tu připadali jako v ráji. Pražáci ostatně pár let taky.
Otočit se na WC byl někdy takový problém, že muži při vstupu už z chodby couvali
Rolovaným toaletním papírům předcházely koncem padesátých let skládané
Sedačky, obývací stěny, postele... Až oči přecházely. Kde na to vzít? Člověk musel mít štěstí a dostat od banky novomanželskou půjčku - bankovní produkt unikátní tím, že stát umazával část dluhu za každé porozené manželské dítě.
Podmínky poskytnutí novomanželské půjčky byly jinak poměrně tvrdé. Novomanželé museli předložit potvrzení o svých pravidelných příjmech. Každý z nich si navíc musel přivést svého ručitele, rovněž s potvrzením o pravidelném příjmu.
Doplňková půjčka a účelový úvěr - to zas byly zjednodušeně řečeno husákovské obdoby leasingu a spotřebitelského úvěru. Komu nezbylo na televizi, mohl ji splácet v takzvaném Multiservisu.
Pro shánění drobností či živobytí pro důchodce byla speciálně vyvinuta taška s kovovým rámem na kolečkách, takzvaná taška RVHP. Nešlo o Radu vzájemné hospodářské pomoci, ten nefungující sjednocený trh tábora míru a socialismu. Zkratka znamenala: Ráno Vyjedeš Ho..o Přivezeš.
NAVŠTIVTE SOCIALISTICKÝ OBCHODNÍ DŮMV oddělení Nábytku na vás čeká mimo jiné oranžová kuchyňská linka ASTA a nábytková sestava OPTIMAL. |
Můj panelákový byt - můj hrad
Pokud šéf Britské kulturní rady Potts mluvil o rozdílu mezi ohavnými, uniformními paneláky a individuálními byty, nelze se mu divit. Soused z prvního patra měl kvartýr vyvedený v modřínovém dřevě pobitém pravými kančími kožemi.
Dvě zdi dokonce imitovaly stěny pravého roubeného srubu, petrolejku nevyjímaje, tu nejdelší zdobila velká zvětšenina Grand Canyonu řeky Colorado.
Muselo to stát majlant, ale soused pracoval nejdřív jako taxikář, pak jako vedoucí pracovník Nákladového nádraží Žižkov, kde se točily velké peníze.
Chalupu v kovbojském stylu měl i na venkově. Ve městě však nechtěl bydlet ani v zimě. Proto si ve svém 3+kk vybudoval iluzi country příbytku. Scházel se tam s kamarády a halekali jupí jupí jou.
A takových bizarností bylo v každém paneláku hned několik. I hůře situovaní občané to chtěli mít doma hezké. Populární byly zejména dvourozměrné konstrukce z navařených drátů podle několika notoricky známých šablon. Nejrozšířenějšími drátěnými ozdobami byli Švejk a nahotinky.
Dispoziční řešení stavební části třípokojového bytu na pražském sídlišti v Bohnicích
Kdy zemřou paneláky?
Někde se stala optimistická chyba a na sídlištích je pořád zaseknutá střední třída. Čím dál víc lidí o panelových bytech tvrdí: zaplať pánbůh za ně.
Není také sporu o tom, že od řady nových stavebních firem se dnes přebírají činžáky v ještě horší kvalitě, než jakou měly ony paneláky. Pravý úhel je v těchto architektonických realizacích stále vzácností, navíc však třeba teče do špatně izolovaných sklepů. To už je úplně jiná kapitola.
