Tak uvažují i squateři, kteří podnikli o víkendu na pražském Albertově další pokus o obsazení domu, který jim nepatří.
Podobných akcí jsme od revoluce v roce 1989 zažili již přes třicet. I tu poslední na Albertově ukončila policie. A dobře udělala.
Ani sebevětší zaklínání se snahou o vytvoření alternativních center kultury, neopravňuje squatery, aby obsazovali cizí soukromý majetek. Neexistuje pro to omluva.
Pokud někdo podobné jednání schvaluje, nemíním mu brát jeho názor, ale pak ať těmto lidem nabídne k bivakování svůj byt, svůj dům či svoji zahradu.
Samozřejmě, že i v prostředí levicových radikálů, anarchistů a squaterů (myslí se tím v podstatě jedna, i když různorodá, skupina) se najdou zajímavé kulturní aktivity, které se prosazují u většinové veřejnosti těžko. Jenže s podobnými problémy se potýká kdekdo. Halit do nich i potřebu bydlet v cizím soukromém domě je nestoudnost.
squateři odmítají uznávat autority, nelíbí se jim jakékoli zřízení a snaží se demonstrovat za každou cenu svoji nezávislost na čemkoli. Určitě lze v jejich konání vysledovat i touhu po určitém dobrodružství, protože vzpouzet se většině přece patří k výbavě mladého člověka.
Ani to ještě pořád nezavdává důvod k obsazování domů, které patří někomu jinému. Dokonce to nedává smysl ani tehdy, když se budova rozpadá a majitel o ní nepečuje (v případě, že stav domu ohrožuje jiné lidi, mají zasáhnout příslušné úřady).
Velkým problémem squatingu v Česku totiž je, že na rozdíl od západoevropských zemích se zatím nepodařilo vybudovat natrvalo squat, který by před veřejností obhájil právo na svoji existenci. Například tím, že dům byl opraven do lepší podoby, než v jaké byl předtím.
Existují přitom zajímavé příklady z Rakouska, Norska, Španělska i dalších zemí, kdy obec, město či stát legalizovaly snahy squaterů. Pak ale musí být dodržovány a plněny dohody, pak musí být možné jasně vysledovat k čemu umožnění takového bydlení po určité době přispělo a samozřejmě, že by nemělo být nic podobného možné bez souhlasu majitele.
Jenže čeští squateři mnohdy zapomínají na to, že každý má sousedy a podle toho se má chovat. Připomínají spíše násilníky než sociální a kulturní aktivisty, za které se vydávají.
Například vysokoškoláci bydlící u pražské vily Milada, která byla nedávno vyklizena za asistence ministra Michaela Kocába, si na jednání a chování squaterům mnohokrát stěžovali, ale žádná náprava nikdy nepřišla.
Naši squateři prostě ještě nedozráli k tomu, aby je veřejnost mohla respektovat. I když za jasně stanovených podmínek (třeba, že na soukromý majetek se nešahá) by to možné bylo.
