Pick-up Mitsubishi, pohon na všechny čtyři, zvednutý podvozek… známe se už šest semaforů. Závodí se mnou, to tady v Jordánsku mají ostatně rádi obecně, na tom sedmém na mě ale zakřičí: "Can I help you?"
"Yeees!" řvu v tom kraválu, aby mě slyšel.
"OK!" huláká v odpovědi a městský offroad začíná.
Ještě nesvítí zelená a my už vyrážíme, jak je tady zvykem. Jenže hned přichází první myška, zaváhal jsem a už jsem o dvě auta za ním. To je zlý, to je zlý…
On to pere dál, jako kdyby mě chtěl setřást, jako bychom spolu spíš závodili!
Dobrá teda, kopíruju jeho styl a dostávám se zase za něj.
Dávám si pozor na odstupy, aby se mezi nás nikdo nevetřel. Najednou se bez blinkru tlačíme na výjezd do takové "vracečky", dost nebezpečně, chce se mi to vzdát, ale jsem tu úplně ztracenej. Musím se ho držet zuby nehty, říkám si.
Jdu do toho a funguje to, najednou mám potřebné místo. Minimum, ale mám. Řítíme se do husté kolony, snad osmdesátkou devadesátkou, tachometr ale nesleduju, nemám na to nervy. V davu aut se tlačíme do středu, držím odstup asi půl auta. Jenže najednou otočka o 180 stupňů, vracíme se po jiné spojce. Stává se ze mě profesionální stíhačka.
A pak zastavujeme. Jsem na úplně jiné straně města, netuším, kde, úplně zpocenej, těsně před infarktem. Chlapík vylézá, zubí se na celé kolo. "Good driver!" vysílá kompliment a radí: "Now straight, straight to the airport!"
To už se k nám blíží policista, můj ďábelský vodič najednou nasedá a za mohutného troubení mizí v tlačenici.
Policajt je ale v pohodě, usmívá se stejně jako chlapík, asi tady mají tyhle rychlokurzy nebezpečného řízení pro cizince rádi obecně. A přitakává, letiště je tímhle směrem.
Fajn, teď ještě sehnat nového průvodce – taxikář, co tůruje auto vedle mě, se zdá být ideální.
"OK, back to me," křičí na mě v ne úplně korektní angličtině a vyrážíme.
Pokud jsem umíral předtím, tak tohle byla úplně jiná liga. V zatáčkách jsou slyšet gumy, držím se ho jako klíště, ale v jordánských zácpách je i půl auta dost místa na to, aby se vám tam někdo nacpal… Po dvou minutách svého anděla ztrácím.
Ale nevzdávám to, pochlapím se, zkouším to jako on: blinkry, mávání rukama, troubení na všechny strany… a žádný strach z rychlosti. S mou nabalenou motorkou to není jednoduchý, ale za chvíli ho mám.
Zvedá palec z okýnka, ale slitování nemá. Zřejmě to pochopil tak, že jsem složil zkoušku a jako průvodce jsem si ho zasloužil.
Ještě přitvrdil, ale jedu za ním, ať se děje, co se děje, mezeru mezi námi nevidím, odhaduju to tak na 30 centimetrů od jeho blatníku. "Mashallah" (dá-li Bůh), tak se tady jezdí…
Na dalších světlech ukazuje, abych se dostal vedle něj. Usmívá: "Now go…" A vyráží dál, ještě než stačil doříct, kam vlastně.
Pokračuju dál sám, podstatněji klidnější, ale přesto výrazně důraznější jízdou, než jsem jezdil před tím, než jsem tyhle lidi potkal. Jenže zrada, obrovský kruháč, ztrácím se v proudu aut. Zastavuju a hledám vodiče číslo tři.
Bude jím rusko-bulharsko-anglicky mluvící Jordánec. Starší pán, čeká na svého syna, prý ještě chvilku. Už to jejich "chvilku" znám, dávám sebe i motorku do stínu. Nakonec to bylo půl hodiny.
Vyrážíme, jedeme ven z města, takže pohoda, říkám si. Jenže chlapík najednou ze třetího levého pruhu prudce odbočí doprava na sjezd. Na to nemám, to už by bylo koleno na silnici. I tak jsem nakonec přes prudké brzdění odbočku přejel o 50 metrů.
Co teď? To, co jsem se tady naučil: Dálková světla, čtyři blinkry, otočit se a prostě se vrátit k odbočce a pokračovat…
V oblouku sjezdu míjím rozmlácené bílé auto. Vyndávají z něj potlučené lidi. Krve by se ve mně po té pekelné jízdě nedořezal. Je mi hrozně.
Nabízím pomoc, ale s úsměvem odmítají.
Uháním pryč a zastavuju u prvního holičství. Vždy, když zažiju něco podobnýho, podobný pocity, si prostě oholím hlavu. Sedím v křesle, všichni kolem jsou přátelští, vysmátí. Snadno se zapomíná…
