Je tma, muezin v tureckém městě Antakya nutí z tlampače lidi zastavit se a zamyslet, dívám se na hodinky, je pět ráno. Mám ještě hodinu na spánek, za tři čtvrtě hodiny se ale budím sám. Dobalím a stěhuju věci k motorce, která celou noc stála v hlavní hale malého rodinného hotelu.
Syn majitele mě vítá a zve mě na snídani, i když nebyla v ceně. Sýr, olivy, máslo, med a zelenina… Snídáme, snažíme se rozumět si, i když nemluvíme stejnou řečí.
Odjíždím, všude prázdno. Projíždím městem a najednou na mě na křižovatce troubí zběsile auto, chlap se z něj vyklání a mává na mě. Vzpomínám si! Je to motorkář, majitel Kawasaki, kterého jsem potkal včera na pumpě.
Zastavuju, on ke mně spěchá: "Musíš se mnou posnídat… Alláh to tak chce."
To se nedá odmítnout. Dám si teda druhou snídani. Je královská a jsem během ní představen celé rodině. Příjemné. O motorkách se bavíme pomocí citoslovcí a rukou.
Rozmlouvá mi Sýrii a zve mě na "Turkej trip". Odmítám, loučíme se.
Pořád rovně... nebo ne?
Odjíždím směr Sýrie a k hranicím se dostávám bez problémů. Jenže zatímco na turecké straně proběhlo vše OK, na syrské to tak hladce nejde. Oficír na mě křičí, papíry ukazuju několikrát, ničemu nerozumím, úředníci pořád někam telefonují… nakonec se ukáže, že chyba byla na jejich straně, i tak ale odjíždím o třicet dolarů lehčí.
Ale co… Celá Sýrie je konečně přede mnou!
Jenže nastává etapa bloudění. Když se ptám na cestu, všichni mě posílají dál rovně. Ve městě Idlib se zamotávám u bazaru. Ztrácím se v labyrintu a motám se pořád dokola. Jedu krokem, hned vpravo, hned vlevo, kolem troubení, policajti, na silnici díry, odpadky, vousatí chlapíci v košilích až na zem přede mnou se smíchem uskakují…
Když jsem venku z města, vyhráno není. Pro jistotu se ptám na směr dvakrát po sobě policejní hlídky – pokaždé mi radí jinak. A GPS je moje situace lhostejná úplně.
Jedu dopředu a zase vracím zpátky, všude je to stejné, plakáty vůdce, nepřehledný provoz, strašný vítr, desítky, možná stovky černých igeliťáků lítají vzduchem, traktory naložené do výšky prvního patra se v tom vichru komíhají tak, že čekám, kdy se převrátí. Na pomalovaném náklaďáku třese hlavou beran, jsme na dálnici, ne ve městě, ale i tady se neustálé troubení ze všech stran slévá do jediné hlukové stopy.
A další dotazy na směr – a další různé odpovědi. Statistika: deset dotazů, šest odlišných doporučení.
"Náš generál střílel na Amíky"
Konečně se chytám a dostávám se do města Hims. Najdu hotel. Malej, hnusnej, i kluci na ulici mi ho rozmlouvají, ale o jiném nevědí. Jdu dovnitř, je to hrůza, ale přespat se tu dá. Jen motorka se mi nevejde do chodby. A to je problém.
Venku se u stroje srotil dav, každý mi radí, všichni někam telefonují… a nakonec se objeví nápad: motorku můžu nechat u policie. Nejdřív zkouším silniční, nakonec se ale dostávám ke státní, pořád doprovázen skupinou civilů, z nichž se z některých vyklubou kluci, co ovládají angličtinu.
Ujímá se mě jeden z nich, sympaťák. U motorky zůstávají dva policajti se samopaly, on mě odvádí k veliteli.
Je mi představen jako generál XY. Strohé otázky, snad minutu dvě se mi dívá upřeně do očí. Dělá drahoty, je to prý velká odpovědnost. Jeho podřízení se ale přimlouvají.
Zase pohled do očí, nehne ani brvou, nakonec se však usměje se a cituje vůdce Bašára Asada. "Máme podporovat turistický ruch a chránit naše přátele," překládá mi můj průvodce.
Kopírují si můj pas a mezitím si všimli mé jizvy na hlavě: Odkud ji mám? Blekotám něco o nehodě na motorce, je to nejjednodušší vysvětlení, i když ne pravdivé.
Oni mi zas vypraví, jak generál útočil stíhačkou na americké helikoptéry. Je to úplně bizarní.
Generál mě ujišťuje, že tady se motorce nic nestane, že ji mohu nechat nastrojenou. Další policista dodává, že se téhle ulici říká "Ulice generála XY", jednou se tak bude prý i jmenovat oficiálně. Generálovi to dělá evidentně dobře.
Snažím se návštěvu ukončit, policejní moc je tady cítit úplně hmatatelně a to mi nedělá dobře. Můj průvodce mě ale upozorní, že generál má tolik času, kolik chce, a až bude chtít setkání ukončit, řekne to.
Po dalším čaji tak přicházejí další otázky. Jaké se mi líbí ženy? Kolik mi je? "Padesát," říkám, "a tahle cesta je dárek k narozeninám." Směje se na celé kolo, taky mu bude letos padesát.
Konečně jsem venku, všichni na ulici mě zdraví jako dobrého známého, u motorky hlídají dva mladíci na plastových židlích.
Hotel je ještě horší, než se zdálo. Moc jsem se nevyspal, všechno mě budilo.
Ráno jsem unavenej, ale šťastnej, motorka je na místě a v pořádku. Děkuji generálovi i vůdci, že mají na srdci podporu turismu a pomáhají přátelům.
