Cesta při pobřeží = špatný. Měním tedy trasu, najedu o nějakých padesát kilometrů víc, ale co, říkám si… a klaplo to. Nakonec to byla cesta, na kterou nikdy nezapomenu.
Zaprvý, tak úžasný silnice, krajinu a souhru se svou motorkou jsem ještě nezažil. Každou chvíli jsem se musel nutit k opatrnosti a připomínat si, jak je naložená a jak to na silnici zas tak moc neumím.
Nádhera, dlouhatánský zatáčky z kopce do kopce, ne takový to krátký stoupání nebo klesání, co známe u nás.
Motorka jen přede, kopec nekopec, pořád s obrovskou rezervou. 150 km rauše, tomu se říká dávka. Pak sice šílená rovina, ale i ta měla svý kouzlo, utvářené západem slunce a hotami na horizontu.
PŘEČTĚTE SI PRVNÍ ZÁPIS Z DENÍKU JAROSLAVA HOMOLKY
Zadruhý, dostal jsem se na území neoficiálního Kurdistánu. Přehlédnout to nešlo: všude víc policajtů, po setmění kontrolují civilisty vojenské hlídky…
Už je tma jak v ranci a já nemám kde spát. Místa kolem silnice nic moc a atmosféra zrovna tak.
Ptám se tedy na hotel policejní hlídky, vracím se a po nějakých deseti kilometrech ho nacházím. Jen nemá parkování, to je problém. Za tu chvilku, co zjišťuju, co udělat, je venku u motorky srocení snad dvaceti lidí. Když vylezu ven, je to mela, všichni mluví, všichni mi něco nabízejí, pití, jídlo...
Připomínají mi tu partu cikánů z Podfuku. Jsem z toho nervózní. Recepční to vidí a navrhuje mi zajet do hotelu zadním vchodem a motorku dát dovnitř. Dobry nápad, ale neprojede dveřmi. A ty už pan majitel doopravdy bourat nechce.
Jedu tedy dál, už je tma, zataženo, zima. Cíl je jasný, najit vhodnou pumpu, hodit na zem karimatku, s mezzuinem vstát a pokračovat.
Hned u té první zastavuji, vypadá to dobře. Vyrazí na mě tři psi, naštěstí přátelští, za chvíli mi lížou ruce.
To už vychází ven šéf a zve mě na čaj, dneska už snad dvacátý.
Je to mladý, dobře rostlý chlapík, sympaťák, jinýho typu než Turci, co jsem viděl. Ptám se, jestli je Kurd. To ho potěšilo a rozjel se. Vyndal mapu, začal mi ukazovat pomyslné hranice Kurdistánu. Pomyslné pro mě - skutečné pro něj.
Jestli jsem se někdy setkal s vášní, tak u něj určitě. Až mě zamrazilo, ale… bylo to opravdový, básnil o byzantský historii, o skvělý budoucnosti. Tomu, co říkal, jsem vlastně nerozuměl, ale bylo to cítit.
Pak začal vyprávět, kde všude byl – byly to všechny země, kam se chystám já, kromě Ruska a Ukrajiny. Začínal jsem mít divný pocit, chtěl jsem vypadnout, poznal to ale a uklidnil se.
Ptal se, kam jedu, ani se mi to nechtělo říkat. Nabídl mi svůj telefon, že prý kdybych měl někde v těch zemích problém, ať zavolám, on že všechno zařídí.
Pak ještě zmínka o Iráku, tam že nesmí, byl tam prý zavřenej kvůli Kurdistánu. Najednou se podívá na televizi a ukazuje na nějakýho chlápka, Kurdistán padlo v komentáři k těm záběrům snad v každý větě.
"Pryč!" to je moje jediná myšlenka.
Dopil jsem, zvedám se a do toho najednou vejde velkej starší chlap, vypadá jako ten na obrazovce… Můj hostitel divže nepadne na kolena, třese se samou úctou k nově příchozímu. Vysvětluje mu, že si povídáme o Kurdistánu, že mi dává tipy na místa, konverzace ale drhne – jeho společník jen významně mlčí.
Najednou se v místnosti objevují další chlapci a téhle příležitosti položit skleničku na stůl, poděkovat a vytratit se jsem s díky využil.
Rychle pryč. Odjíždím s divným pocitem, tenhle kus Turecka je fakt podezřelej, zanedbanej, zvláštní lidi, divná atmosféra. Některé názvy na ukazatelích systematicky zamalované, všude, na stromech, na ulicích amatérský plakáty.
Jsou tři hodiny ráno, není, kde přespat, pokračuju teda dál…
