Na vrátnici podniku Diamo, v jehož areálu je protiatomový kryt a v něm na deset dní "zavřený" terapeut Andrew Alois Urbiš, se o jeho osud mimořádně zajímají.
"Já vám řeknu, celou noc jsem přemýšlel, jak mu tam asi pod zemí a v té tmě je samotnému," říká jeden z vrátných. "Pozdravujte ho," volá na mě jeho kolegyně.
Za mříží jsou troje ocelové dveře, po chvíli zápasu se systémem horních a dolních táhel je nakonec postupně otevřu a zase za sebou hermeticky zavřu. Ta tma je neproniknutelná, naštěstí se zdola zpod schodiště ozývá Andrew Urbiš. Před chvílí mi z jednosměrné pevné linky, kterou má v krytu, zavolal, že můžu na chvíli přijít na návštěvu.
andrew urbišPsycholog a terapeut Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné. Pracuje mimo jiné na léčbě mrazem. Věnuje se také experimentům - naposledy o sobě dal vědět několikaminutovým pobytem v komoře, ve které bylo minus 130 stupňů. - čtěte více o pokusu |
"Jsem hodně unavený, osmdesát procent času jsem zatím prospal," říká Urbiš. Když mi telefonuje, odhaduje, že je okolo desáté dopoledne. Je o dvě hodiny více, ale neříkám mu to, nepřeje si vědět, jak ubíhá čas.
"Organismus člověka v normálních podmínkách vydá nejvíce energie na vnímání okolních podnětů a na reagování na tyto podněty. Tady žádné podněty nejsou, mé tělo je v útlumu, zdá se, jako by přecházelo na úsporný režim," říká terapeut.
Urbiš ve tmě vnímá kovové předměty
Stejně jako při svém dosud jediném, třídenním pobytu ve starém podzemním bunkru Urbiš začíná vnímat kovové předměty.
pobyt v KrytuUrbiš má v krytu postel, rotoped a stůl s papíry na poznámky. Na ruce má speciální zařízení, které připomíná hodinky, jenomže neukazuje čas, nýbrž lékařům po pokusu pomůže stanovit, jak si Urbišův organismus stanovil bez pojmu o čase denní a spánkový režim. Terapeut má k dispozici balenou vodu, nutriční nápoje a pečivo. Na každý den má připravenou dvěstěgramovou dávku nutričně velmi hodnotného jídla s hmyzem, například tyčinky s přídavkem moučných červů či larev potemníků a také suchary s drceným hmyzem. |
"Asi se nedá říci, že je vidím, ale opravdu vnímám například kovové zárubně dveří." Podle toho, s jakou jistotou se v krytu pohybuje, například když jde pro lahvičky nutričního nápoje a pozve mě na "drink", se opravdu zdá, že už má v paměti, kde co je.
Co zatím v krytu Urbiš prožil, jak vnímá samotu, tmu a ticho? "V prvních hodinách samoty jsem měl pocit zrakových vjemů, podobných, jaké jsou na obloze, když se slunce schová za mrak a prosvítí jeho okraje. Už ale zmizely, teď nevidím vůbec nic."
Andrew Urbiš přiznává, že cítí lehké napětí. "Nevím, co bude za minutu nebo hodinu, v tom je to napínavé. Ale odmítám, že by šlo o nějaké dobrodružství. Nejsem člověk, který by si z plezíru zaplatil skok na gumě z mostu. Jde o terapii, kterou jsem se rozhodl vyzkoušet, abych ji mohl ordinovat jiným," říká Urbiš.
Po dvaceti minutách jej opouštím, když za ním nahoře zabouchávám troje dveře, připadám si tak trochu nepatřičně, že jej tam nechávám samotného. V černé tmě, jako v nějaké cele.
