Kdyby si maminka Baracka Obamy chtěla po porodu udělat radost tím, že si zajede do Washingtonu a koupí si tam třeba klobouk, neměla by problém. Zašla by do obchodního domu, vyzkoušela si před zrcadlem třeba dvacet modelů a vybrala si ten pravý. Protože byla běloška.
Kdyby byla stejně černá jako její malý syn, zašla by do obchodního domu a v oddělení s klobouky by jí nejdřív dali zvláštní síťku na vlasy, jakou nosí občas kuchařky. Tu by si nasadila, teprve pak by si mohla zkoušet klobouky. To proto, aby bílá zákaznice, která přijde po ní, nenašla na klobouku černošský vlas.
A kdyby byla Obamova matka stejně černá jako její syn, musela by si v mnoha obchodech koupit boty naslepo. Černoši si je tam nesměli zkoušet.
Ještě ne happy endAmerika má prvního černého prezidenta a vypadá to, že rasismus je minulostí. To je samozřejmě omyl, rasový předěl stále existuje. Krize nastane, až si černoši uvědomí, že Obamův příchod neznamená definitivní happy end a automatické splnění jejich snů. |
Teď přichází do Washingtonu prezident, který má černou pleť. Říká se, že je to pro Ameriku obrovský skok. Jak obrovský je, však pochopíme teprve tehdy, když se podíváme, jak tohle město vypadalo z hlediska černocha v roce 1961, kdy se Barack Obama narodil.
Byla to doba, kdy by se jeho rodiče nesměli v některých státech unie vzít, protože to zakazoval zákon. Byla to doba, kdy se Američanům černé pleti běžně říkalo negři. Byla to doba, kdy i černošský senátor či kongresman nemohl chodit k holiči, který sídlil přímo v budově Kongresu. Byl jen pro bílé, přestože to nebylo nikde napsáno.
Při jídle musíte stát
Kdyby Obama přijel do Washingtonu v časech, kdy se seznámili jeho rodiče, měl by problém sehnat nocleh. Většina hotelů byla pro černochy zcela uzavřena. Ale existovala výjimka. Cizinci. "Nejlepší způsob, jak se ubytovat, bylo uvázat si turban kolem hlavy a zapsat se pod cizokrajným jménem,“ napsal list Sacramento Bee. Obama by se svým příjmením nemusel ani lhát.
Jeho dcery by nemohly do všech kin, protože mnohá byla pro černochy zapovězená. Nový Obamův domov byl vůbec hodně pomalý, pokud šlo o práva černochů. Ještě začátkem 50. let by si jeho dcery v obchodním domě kromě vystavených bot nemohly vyzkoušet ani šaty, protože černoši nesměli do zkušebních kabinek.
Mohly by se však už najíst v jídelnách a automatech. Mělo to však podmínku: při jídle by musely stát. Washington byl totiž spíše součástí Jihu, třebaže segregace tam nebyla tak silná jako v klasických jižanských státech. Alonzo Fields, jenž pracoval v Bílém domě jako hlavní číšník do roku 1953, ve svých pamětech napsal, že i tam byly jednu dobu oddělené jídelny pro bílý a černý personál. "Byl jsem dost dobrý na to, abych se staral o prezidentovo jídlo, ale na to, abych jedl s bělochy, to zřejmě nestačilo.“ A do roku 1961, kdy se Obama narodil, se toho moc nezměnilo. Washington byl mezi diplomaty s tmavou pletí stále považován za celkem obtížné místo. Majitelé nemovitostí je drželi mimo nejlepší čtvrti, černoši nemohli doufat, že by byli obslouženi v nejlepších holičstvích a při cestě autem do New Yorku, kam mířili do OSN, symbolu rovnosti národů a lidstva, se mohli zastavit jen v segregovaných restauracích a motelech.
Černý tajemník v Bílém domě
V té době už měli s Bílým domem své zkušenosti i první dva černoši, kteří tam měli na starosti něco důležitějšího než roznášení sendvičů. E. Frederic Morrow byl prvním prezidentským poradcem tmavé pleti. Vybral si ho Dwight Eisenhower - a Morrow trpěl.
Co by nesměly jeho dceryKdyby Obama přivedl své dcery do Washingtonu v roce 1961, nesměly by chodit do kin kolem Bílého domu, byla jen pro bílé. Nemohly by bydlet v každém hotelu. Bazén v největším zábavním parku byl však povolen i černochům právě včas, v květnu 1961. |
Personál k němu měl takovou nedůvěru, že Morrow nikdy nesměl zůstat v jedné místnosti sám s bílou ženou. Morrow ve svých pamětech s názvem Černý muž v Bílém domě píše, že jenom jedna písařka byla ochotna toto riziko podstoupit a "pracovat s ním na memorandech, která prezident rutinně ignoroval“. Tahle knížka je dost šokující. Jsou tam vzpomínky na to, jak Morrow měl po příjezdu do Washingtonu problémy s odvozem (bílý taxikář nemohl naložit černého pasažéra) i s bydlením (až díky politickým konexím sehnal hoteliéra, který mu poskytl pokoj, ovšem s tím, že nesměl chodit hlavním vchodem a směl jezdit jen nákladním výtahem). Bydlení bylo pro Morrowa vůbec zábavou.
Když jezdil s prezidentem jako jeho poradce po Americe, nesměl v nejlepších hotelech buď vůbec spát, nebo dostal pokojík pro personál. V Kalifornii hotelový detektiv vyrazil uprostřed noci dveře jeho pokoje, aby překontroloval, jestli nemá v posteli bělošku. Protože byl černý, hosté na prezidentských akcích reagovali automaticky: přikazovali mu, aby jim přinesl kabáty či chtěli zajistit odvoz.
Morrow z Bílého domu (později se vyšvihl až na viceprezidenta Bank of America) odcházel v roce 1961. Ve stejný rok, kdy se narodil Obama - a kdy jako zástupce mluvčího prezidenta Johna Kennedyho dorazil další černoch, Andrew Hatcher. Okamžitě se stal pro novináře akreditované v Bílém domě lovnou zvěří. Tvrdili, že státní záležitosti jsou pro černošskou hlavu příliš komplikované. Když Hatcher jednou vydal tiskové prohlášení, kde místo Tufts University stálo Tafts University, vyzvali ho k rezignaci. Nejvýše postaveným černochem, který přišel v roce 1961, byl však Robert Weaver, výborný ekonom s diplomem z Harvardu. Při potvrzovacím slyšení v Kongresu se proti jeho jmenování vehementně postavili někteří jižanští demokraté. Vymysleli si zvláštní argument. Weaver byl prý viděn, jak koná malou potřebu v obytné budově v New Yorku...
Už smíte i do bazénu
To, že proti Weaverovi stáli jižanští kongresmani, nepřekvapí. V roce 1961 byl Jih ještě většinou segregovaný a obě rasy žily odděleně od kolébky po hřbitov. Černoši přicházeli na svět v černošských porodnicích, chodili do černošských škol a byli pochováváni na hřbitovech pro černé. Dokonce ani jejich psi a kočky nesměli být pohřbíváni tam, kde miláčci bílých páníčků.
Rok 1961 však z dnešního pohledu vypadá téměř přelomově, a nejen proto, že se narodil Obama. Do bazénu Crystal Pool v největším washingtonském zábavním parku Glen Echo Park byl poprvé dovolen přístup i černochům.
Fotbalový tým Washington Redskins začal uvažovat o koupi prvního černého hráče a o drobné úpravě klubové hymny "Ať žijí Redskins“. Stálo tam, že hráči mají "bojovat za starou Dixie“, což byl název starého rasistického Jihu. Místo toho teď měli "bojovat za starý D. C.“ K nákupu černocha i změně textu došlo za rok.
V roce 1961 začali černí i bílí aktivisté jezdit na Jih jako "jezdci svobody“ a pomáhali podnítit boj za občanská práva černochů.
Věci se dávaly do pohybu. Jižanská Atlanta přijala následující rok do služby černošské policisty a ještě o rok později majitelé kin pustili do sálů na jeden film zkusmo i po šesti černoších. Když nevypukly incidenty, mohl přijít do „bílých“ kin každý černoch, kterému se zachtělo. A když v tomhle srdci Jihu v roce 1964 jakýsi Lester Maddox, majitel restaurace Pickrick, hnal černochy ze svého podniku se zbraní v jedné ruce a topůrkem v druhé, úřady mu přikázaly, aby je příště obsloužil. Maddox restauraci raději zavřel.
Bylo to symbolické. Starý svět už šel z cesty tomu novému, který přinesl Obamu.
