... a situace se nadále zhoršuje, namísto toho, aby se alespoň pod tíhou otřesných statistik poskytujících k dnešnímu dní údaje o více než tisíci mrtvých a čtyř a půl tisíci raněných zlepšovala.
Za kulatými stoly se diskutuje a vyjednává, ale nikdo z iniciátorů ani že zúčastněných nemá dostatečnou politickou sílu, aby přiměl Izrael k ukončení vojenské ofenzivy, v jejíž síle stále není vidina dostát účelu; zastavení ostřelování Izraele raketami odpalovanými z Gázy.
Tři tisíce dek pro Gazu
V posledních několika dnech se nám z vánočních dovolených postupně navrátili všichni "gazovští" UNRWA kolegové a po počátečním evakuačním chaosu vše začíná pomalu šlapat a působit profesionálně a organizovaně. Každý získal svoji provizorní kancelář s počítačem a pracuje se na plné obrátky do pozdních nočních hodin. Devadesát procent veškeré pracovní náplně těchto dní tvoří logistika, a já jsem se tak ocitla v pozici pracovníka na volné noze.
Každý den míří do pásma Gazy desítky kamionů s humanitární pomocí.
Nastalá situace mi otevřela neuvěřitelné možnosti. Jsem to já, kdo si vybírá náplň práce i způsob, jak ji provádět. V prvních dnech jsem, stejně jako všichni ostatní, pomáhala ve skladišti balit léky a kompletovat lékárničky pro týmy lékařů zasahujících na místech první pomoci.
Dnes ráno jsem pomáhala s vybalováním dek z plastových tašek, které slouží k maloobchodnímu prodeji, a s nakládáním na palety, které měly ještě dnešní odpoledne dorazit do Gazy. Čtyřicet palet, tři tisíce dek. Byl to celkem frmol. Dodávka, díky urgentní potřebě, dostala zelenou k překročení hranic, a tak se práce chopili všichni, kdo měli zdravé ruce a nohy. V jeden okamžik jsem v obrovské oplechované hale napočítala padesát lidí.
Kromě nárazové výpomoci ve skladu jsem zajišťovala doprovod našich šéfů na různé mítinky, které se konaly převážně na Západním břehu a v Tel Avivu. Kvůli zajištění plynulosti a zkoordinování převozu humanitárních dodávek jsme několikrát navštívili kancelář palestinského premiéra Salama Fayyada, prezidenta Mahmuda Abbase, různá ministerstva a sídla rozličných mezinárodních organizací, které participují na zajištění pomoci Gaze.
Češka u postřelených řidičů OSN
Do nemocnice jsme jeli ve třech, společně s mým CP kolegou a asistentkou ředitele Johna Ginga. Hlavním účelem bylo jménem našich nejvyšších poděkovat za práci, kterou za tak obtížných podmínek odvedli, a povzbuzení na mysli.
Aškelon se nachází v takzvaném ochranném pásmu, což je území Izraele do 40 km podél hranic s Gazou, vzdálenost, kam jsou schopny doletět rakety z Gazy, a tudíž se na veškerý pohyb UN osob a vozidel vztahuje nutnost vlastnit speciální povolení a samozřejmě toto vše musí být předem zkoordinováno s izraelskou armádou.
Pavilon s pokojem číslo 19, ve kterém se naši dva chlapíci nacházeli, jsme našli po celkem komplikovaném hledání a mnohonásobném dotazovaní.
Konečně moje školní znalost ruštiny dostala vděku a nebyla mým kolegům pro smích. V překvapivě příjemné náladě jsme jednoho z nich zastihli s telefonem u hlavy v posteli, s pravou rukou obvázanou podél celého předloktí, a druhý, už ne tak veselý, koukal ve společenské místnosti na televizi.
Taktéž měl pravou ruku omotanou do několika obvazů, tentokrát až k rameni, do kterých prosakovalo poměrně hodně krve. Seděl v červeném koženkovém křesílku ve zvláštní poloze, kdy si zraněnou ruku za pomoci té zdravé neustále přidržoval ve vyvýšené poloze.
Sešli jsme se s nimi na pokoji, předali vzkazy, a já jsem se cítila nějak nesvá. Oba dva měli na sobě nemocniční pyžama, jimiž podle mého soudu lékařský personál chtěl vyjádřit něco, co zřejmě nemohl vyjádřit ústy, případně činy.
Bílá flanelová pyžama s růžovými medvídky. Ani teď se mi nechce věřit tomu, že podobná pyžama by nosili mužští izraelští pacienti. Ale je celkem možné, že jsem jen neznala stav věci, protože jsem měla to štěstí a nemusela v nemocnicích trávit příliš mnoho času.
Couvali jsme a najednou stříleli
Poté, co opadla vzájemná prvotní rozpačitost, začali nám popisovat průběh incidentu, který zřejmě jednoho dne bude muset být prošetřen.
Všichni tři řídili své kamiony s emblémy UN a modrými UN vlajkami na kapotách a jejich přejezd byl s izraelskou armádou předem zkoordinován. Když přijížděli k checkpointu, který byl obklopen spoustou vojáků, zpomalili, protože si nebyli jisti, jestli mohou pokračovat v jízdě.
Ze strany pracovníků OSN jim bylo řečeno, že musí pokračovat, protože o nich izraelská strana ví a počítá, že budou překračovat k hranici. Pomalinku tedy popojížděli dále. Řidič prvního kamionu dostal od vojáků příkaz ke zpátečce. Ten ale couvat nemohl, protože měl za sebou dva další kamiony, které stály.
DALŠÍ ČLÁNKY K INCIDENTUNa humanitární vůz OSN jsme nestříleli, prohlásila izraelská armáda Izraelci stříleli po autě s humanitární pomocí, OSN zastavuje práci v Gaze |
Jeden z nich měl čistý průstřel pravého předloktí a druhému uvízla kulka v pravém bicepsu. Museli mu ji operativně vyjmout, ale zřejmě došlo k poškození nějakého nervu, protože má celou ruku totálně necitlivou.
Když jsme se jich těsně před naším odchodem dotazovali, jestli nepotřebují nějakou pomoc, požádali nás pouze o nějaké bundy. Lékaři jim totiž řekli, že budou v nejbližších dnech propuštěni a eskortováni zpět do Gazy.
V pyžamech a nemocničních hadrových bačkorách. Jeden z nich se na okamžik omluvil, aby se s dvěma plastovými pytli vrátil zpátky. Byly v nich zkrvavené cáry jejich oděvů, které jim ještě na těle rozřezali jak lékaři, tak vojáci při bezpečnostní kontrole.
Zazněly sirény a všichni se schovali
Nemocnici jsme opouštěli se zvláštními pocity. Ještě tentýž večer jsem dostala povolení o celou věc se postarat. Druhý den časně ráno jsem vyfasovala jeden tisíc šekelů a po ubíjející koordinační proceduře jsem opět vyrážela směrem na jih. S kolegou jsme v supermarketu v Askelonu začali vybírat bundy, boty, džíny, trika, spodní prádlo...
Když jsem obdržela telefonát, že nám je propouští a máme dvacet minut na to, jim to všechno předat. Já jsem v obrovitánském koši lovila správné velikosti ponožek a kolega vyběhl do potravin zajistit nějaké čokolády a sladkosti pro jejich děti.
Obyvatel izraelského města Aškelon se skrývá při poplachu, který spustil útok raket Hamasu.
Cesta do nemocnice byla zběsilá. Měli jsme hrůzu z toho, že tam dorazíme a nějaká milá sestřička nám zpěvnou ruštinou oznámí, že naši pacienti byli právě eskortováni směrem ke svým domovům.
Nic takového se nestalo. Dorazili jsme na pokoj včas. Oba tam už seděli připraveni v očekávání, že je každým okamžikem někdo přijde vyzvednout a odvézt. Když nás uviděli, vyšpulili na nás všechny zkažené zuby a spustili svoji děkovačku.
Naštěstí na žádné velké divadlo nebyl čas, a tak si kvapem převzali veškeré oblečení a začali zkoušet boty, jestli jim sedí velikost. V ten okamžik se rozeřvaly sirény. Nemocniční personál přidal na tempu při úprku do krytu, oba Palestinci zpomalili. Všichni jsme věděli, že do půl minuty někam dopadne jedna z dalších raket, kvůli kterým je údajně vedena celá tato válka, a že hraniční přechod bude pro tento den uzavřen.
Se svým kolegou jsme se na sebe celou dobu mlčky dívali. Když jsme usoudili, že uplynulo více než nepříjemných třicet sekund, celkem hlasitě jsme si vydechli. Moje nenávist k tuposti a bezohlednosti se opět dostala do varu, ale nebyl prostor ji ventilovat.
Nemocniční chodba opět ožívala do podoby před spuštěním sirény, a tak se jí opět promenádovaly desítky vojáků v uniformách, kteří přišli povzbudit své kamarády ve zbrani, kteří na nemocničních lůžkách polehávali ve svých uniformách.
Obličeje našich dvou nešťastníků opět zbledly, zejména poté, co jim sestřičky podaly jídlo stylem, který má ke slušnosti hodně daleko. Když odešly, postěžovali si nám, že po našem včerejším odchodu se k nim chovaly obzvlášť nevybíravě.
Cestou zpět do Jeruzaléma jsme mlčeli. Kolega po chvíli usnul a já jsem celou cestu přemýšlela, jak bezpečné může být ubytovat v tuhle chvíli raněné Palestince vedle raněných izraelských vojáků. A jak už je tady pravidlem, žádná odpověď nepřišla.
