Po nehodě v tréninku ztratil hybnost dolní poloviny těla, je upoután na invalidní vozík. Boj o návrat do života chtěl v jednu chvíli úplně vzdát. Mnozí přátelé se od něj odvrátili.
"To byla ta největší překážka, jakou jsem kdy musel zdolat," říkal při setkání s novináři.
Na Velkou pardubickou, kterou vyhrál naposledy v roce 2004, se letos vrátil po nehodě poprvé. Na závodišti se však zastavil už v červnu.
"To byl krásný den. Na Pardubické to bude těžší, zabírá v mém srdci velké místo. Mám rád dostihovou atmosféru. I lidé, které ani neznám jménem, mi tu přejí, zdraví mě."
Má spoustu vzpomínek. Jak si po prvním vítězství půjčoval od Josefa Váni kalhoty na slavnostní vyhlášení. "Košili a kravatu jsme kupovali. Musel jsem vypadat hrozně." Do Pardubic přijel v sobotu nad ránem, večer dostal jehlici pro velké osobnosti Velké. V pondělí už zase musí být pracovně v Miláně.
"Pracuji ve firmě, která vyrábí a prodává potřeby pro koně," říká.
Jak moc těžké pro vás bylo dostat se přes nehodu, která vás postihla?
Byl jsem po ní půl roku v nemocnici, ani jsem si neuvědomoval, co se stalo. Měl jsem kolem sebe tým lidí. A když jste v nemocnici, napadá vás jediná věc: dostat se ven. Ale po návratu domů jsem spadl do obrovské díry. Měl jsem tolik problémů s rodinou, s přítelkyní. Ovšem hlavní potíž jsem měl sám se sebou. Jenže jsem to shazoval na ostatní. Pak jsem si našel nový sport, basketbal. Potkal jsem nové lidi, přátele.
Jak teď vypadá váš život?
Pětkrát týdně pracuju půl dne. Basketbal trénujeme dvakrát týdně. Stejně často mám fyzioterapii. I doma cvičím v posilovně. A mám nové hobby: akvarijní rybičky. Zbláznil jsem se do nich, utrácím spoustu peněz i času. V životě bych si nedokázal představit, že budu žít bez koní. Ale na dostihy v Německu jezdím málo a nerad.
Proč?
Moje srdce krvácí. Když jsem jezdil, měl jsem sto padesát přátel. Ale po nehodě si mne skoro nikdo nevšímal. Zbyli mi jeden dva. Přitom jsem stejný jako dřív, můžu dělat stejné věci. Vždycky jsem byl člověk, který pomáhal. Ale sám jsem pomoc nedostal. Nehoda ukázala, kdo je skutečný přítel.
Chystal jste se jezdit znovu na koni ve speciálním westernovém sedle. Už se vám to povedlo?
Vím už zhruba o pěti lidech, kteří by byli schopni zajistit tento druh sedla. Dojde na to asi na jaře. A možná si tu příští rok skočím. (úsměv)
Dvakrát jste Velkou pardubickou vyhrál s Registanou. V roce 2005 ji po vás sedlal žokej Crowley. Původně jste měl tehdy přijet, ale nakonec jste nedorazil. Proč?
Asi tři týdny předtím jsem viděl Registanu vyhrát s Crowleym v Meranu. Ale on ji v cíli ani nepoplácal. Viděl jsem koně a žokeje, kteří nejsou tým. Chtělo se mi brečet. Proto jsem sem nemohl přijet.
Ke kolika koním máte tak silný vztah jako k Registaně?
K žádnému. Ona je číslo jedna v mém srdci. Byli jsme dva roky neporažení. To se mnohokrát nestalo.
Byl jste se na ni podívat?
Vím, že je březí, ale nebyl jsem za ní. Mám spoustu plánů, ovšem nemám na ně čas. Nebylo by pro mě těžké se s ní setkat, spíš by to znamenalo potkat starého přítele.
Zdá se, že jste opět šťastný.
Prostě to tak muselo být. Doktoři mi říkali: potřebujete dva roky, abyste se vrátil do života. Když víte, jak během života předtím šlo mnohé hladce, je to těžké. Ale teď mě znovu baví spousta věcí. Každý den dělám další krok. Už jsem zpátky.
 Peter Gehm |
