Kde jste byla jako Miss World naposledy?
Před čtrnácti dny v Číně.
Jak se vám tam líbilo?
Je to zajímavá země, od jídla přes hudbu až po zvláštní chápání humoru. Líbí se mi tam, ale asi bych tam nedokázala žít. Je to země plná kontrastů – na jedné straně obrovská města a nové technologie jako v Hongkongu, na druhé straně tam jsou místa, kde lidé bydlí v jednom obydlí s dobytkem.
Brzy se tam vrátíte, že?
Ano, na příští finále Miss World. Budu sledovat přípravy 116 soutěžících a zůstanu až do konce, abych 1. prosince korunovala novou vítězku.
Čína vás ze všech zemí fascinovala nejvíc?
Mně se hrozně líbilo v Irsku, tedy samozřejmě po Francii. A zapůsobilo na mě i Mexiko. Tam jsem měla možnost navštívit staré aztécké město, to byla nádhera. V Číně, podobně jako třeba na Srí Lance, je úžasná příroda. Mně se ta země líbí, ale nesedí mi její společenské zásady. Třeba to, že nemohou mít víc než jedno dítě. Všichni vědí, jak se to řeší, ale nemluví se o tom a nikdo s tím nic nedělá.
Ani Miss World nic nezmůže?
To je záležitost vysoké politiky. Já, i kdybych chtěla, tak s tím nic neudělám.
Kromě Číny jste navštívila řadu zemí. Co vás napadne, když se řekne Anglie?
Rezervovanost. Lidé tam jsou odměření a málokoho pustí mezi sebe.
Francie?
Nádherná země plná památek. Miluju její jazyk a způsob života, který tam lidé vyznávají.
Amerika?
Také dost uzavřená společnost. Je hodně jiná, než se v Evropě prezentuje. Zdaleka třeba není tak svobodná, tam se nemůžete na ulici ani napít piva. Jednou jsme se šli podívat na hokej, na Rangers. Jeden kluk se tam napil piva, hned k němu přiskočilo šest policajtů a lámali mu ruce za záda.
Srí Lanka?
Strašně milí a pohostinní lidé, sami nemají téměř co jíst, přitom vás vždycky rádi pohostí. Rozdali by se. Mně dala Srí Lanka i řadu zážitků, třeba když jsem tam v parku mohla nakrmit malé slůně. Na to nikdy nezapomenu.
Japonsko?
Tokio se mi moc líbilo. Byla jsem překvapená, jak daleko jsou v technologickém pokroku. Zároveň je to tam neuvěřitelně drahé, je to jedno z nejdražších míst na světě.
Řecko?
Krásné pláže, milí lidé a perfektní jídlo.
Irsko?
Irové jsou fajn lidi, mají rádi legraci, umějí se dobře bavit. Byli ze všech asi nejvíc v pohodě. Na rozdíl od Angličanů, kteří mají snobské, aristokratické tendence.
A Polsko?
Ty nejkrásnější vzpomínky. Na soutěž, ale i na památky.
Za chvíli to bude rok, kdy jste ve Varšavě zvítězila. Co se dělo hned potom?
Dali mi korunu, hodili na mě šerpu a začal kolotoč. Já z toho byla v šoku, nevěděla jsem, co se kolem mě děje.
Počkejte, oni vám před tím kolotočem nic neřekli?
Jistě, bezprostředně po korunovaci jsem se na chvilku setkala s ředitelkou celé soutěže. Ptala se mě, co jsou moje priority, co bych chtěla dělat, co mě zajímá. Ale i přesto mi vlastně nikdo nedokázal říct, co mě čeká. To si časem asi musí každá vítězka ohmatat sama. Možná to neříkají i z toho důvodu, že by se toho vítězka mohla zaleknout. Říká si, mám titul, budu cestovat, budu se mít fajn. Je to trochu jinak.
Co tedy následovalo po finále?
Po dvou hodinách spánku jsem šla na jednu z nejdůležitějších tiskových konferencí. První veřejné vystoupení. Navíc v cizím jazyce. Neříkám, že jsem anglicky neuměla, ale třeba s dneškem se to nedá srovnat. Byla na mě upřená strašná pozornost, to bylo hrozně nepříjemné a stresující. Všichni se na vás dívají, čekají, až uděláte chybu. Jste hozen do vody a nikdo vám v tu chvíli nepomůže.
Pak jste dostala na rok vyplněný diář? Mohla jste svůj roční program ovlivnit?
To se týká třeba charity. Ta má v případě Miss World tradici a význam. Já se chtěla věnovat především dětem, a to mi bylo dopřáno. Navštívili jsme řadu sirotčinců v Mexiku, kde je spousta odložených dětí. Dětí, které rodiče neposílají do školy a ony pak žonglují mezi auty, aby jim vydělaly nějaké peníze. To jsou zážitky, které vás ovlivní. A k programu – pár velkých akcí už bylo samozřejmě naplánovaných, ale spousta věcí přišla až potom, klidně ze dne na den. Někdy to byl fofr, stávalo se, že jsem brzy ráno odlétala, a ještě v jedenáct večer neměla letenku.
Občas jste na cestách viděla drsné věci. Jak je snáší devatenáctiletá holka?
Ze začátku opravdu špatně. Trvá to, než si zvyknete, že takový svět prostě existuje. Zapůsobilo to na mě už na začátku, jen když jsme v Praze procházeli motolskou nemocnicí. To by měl vidět každý. Je to naprosto uzemňující, na druhou stranu vás to zocelí a uvědomíte si, co je důležité a co ne.
Hnalo vás to k slzám?
Jo, brečela jsem. A ne jednou. Skoro vždycky se mnou jezdil Marcus Agar, s ním jsme během těch deseti měsíců navázali skvělý přátelský vztah. Zdůrazňuji, že přátelský – on má přítele v Londýně. Tak ten mě viděl plakat častokrát. Ale nejen kvůli dětskému utrpení, ze začátku mě rozbrečely i prkotiny. Přijela jsem z Polska, euforie byla pryč a na mě dolehlo, že ten blázinec, který jsem prožila, mě čeká ještě celý další rok. Chtěla jsem zavolat mámě a sestrám, které jsem dlouho neviděla, nemohla jsem se dovolat a to mě najednou dostalo. A rozplakalo. Byla jsem v takovém vypětí, že i tahle hloupost mě tak vyvedla z míry.
Jak to vůbec pomůže, když někam přijede Miss World?
Dopředu dostanou echo média, že se tam chystáme, a co tam budeme dělat. Když o tom napíšou, přijdou tam nejen lidé, kteří mají peníze, ale i místní. Pro ty bohaté se pořádají bankety, aukce nebo dobrovolné výběry, aby projekt podpořili. V Americe jsme zase pořádali čtyřiadvacetihodinovou show, lidé tam volali, kolik přispějí, a vydělalo se přes šest milionů dolarů.
Co je na Miss World nejnáročnější?
Že jste celý rok v podstatě sám. I když máte kolem sebe tisíce lidí, vždycky je to jenom na vás. Pak máte chvíli volno, chcete se jít někam podívat a zase jste na to sám. To je na tom to nejhorší.
Tedy osamělost rovná se syndrom Miss World?
Asi ano, někdy jsem se cítila hodně osamělá. Když je vám devatenáct, jste na druhé straně světa, je sobota večer, volají vám kamarádi, že jdou tam a tam, vy máte večer volný, ale nemůžete s tím nic dělat. Když se vám tohle stane párkrát za sebou na začátku, není z toho veselo. Ale zvyknete si na to, všechno má dvě strany.
Až předáte korunku nové Miss World, ucítíte lítost, nebo si zhluboka oddechnete?
Na jednu stranu si oddechnu, ale samozřejmě mi pár věcí chybět bude. Třeba to cestování. Za deset měsíců jsem absolvovala přes 160 letů, a to už asi nikdy nezopakuji. I pozornost, která je na vás upřená, je někdy příjemná. Ale prožít si to čtrnáct měsíců stačí – ráda si od toho odpočinu.
Jak se vám tam líbilo?
Je to zajímavá země, od jídla přes hudbu až po zvláštní chápání humoru. Líbí se mi tam, ale asi bych tam nedokázala žít. Je to země plná kontrastů – na jedné straně obrovská města a nové technologie jako v Hongkongu, na druhé straně tam jsou místa, kde lidé bydlí v jednom obydlí s dobytkem.
Brzy se tam vrátíte, že?
Ano, na příští finále Miss World. Budu sledovat přípravy 116 soutěžících a zůstanu až do konce, abych 1. prosince korunovala novou vítězku.
Čína vás ze všech zemí fascinovala nejvíc?
Mně se hrozně líbilo v Irsku, tedy samozřejmě po Francii. A zapůsobilo na mě i Mexiko. Tam jsem měla možnost navštívit staré aztécké město, to byla nádhera. V Číně, podobně jako třeba na Srí Lance, je úžasná příroda. Mně se ta země líbí, ale nesedí mi její společenské zásady. Třeba to, že nemohou mít víc než jedno dítě. Všichni vědí, jak se to řeší, ale nemluví se o tom a nikdo s tím nic nedělá.
Ani Miss World nic nezmůže?
To je záležitost vysoké politiky. Já, i kdybych chtěla, tak s tím nic neudělám.
Kromě Číny jste navštívila řadu zemí. Co vás napadne, když se řekne Anglie?
Rezervovanost. Lidé tam jsou odměření a málokoho pustí mezi sebe.
Francie?
Nádherná země plná památek. Miluju její jazyk a způsob života, který tam lidé vyznávají.
Amerika?
Také dost uzavřená společnost. Je hodně jiná, než se v Evropě prezentuje. Zdaleka třeba není tak svobodná, tam se nemůžete na ulici ani napít piva. Jednou jsme se šli podívat na hokej, na Rangers. Jeden kluk se tam napil piva, hned k němu přiskočilo šest policajtů a lámali mu ruce za záda.
Srí Lanka?
Strašně milí a pohostinní lidé, sami nemají téměř co jíst, přitom vás vždycky rádi pohostí. Rozdali by se. Mně dala Srí Lanka i řadu zážitků, třeba když jsem tam v parku mohla nakrmit malé slůně. Na to nikdy nezapomenu.
Japonsko?
Tokio se mi moc líbilo. Byla jsem překvapená, jak daleko jsou v technologickém pokroku. Zároveň je to tam neuvěřitelně drahé, je to jedno z nejdražších míst na světě.
Řecko?
Krásné pláže, milí lidé a perfektní jídlo.
Irsko?
Irové jsou fajn lidi, mají rádi legraci, umějí se dobře bavit. Byli ze všech asi nejvíc v pohodě. Na rozdíl od Angličanů, kteří mají snobské, aristokratické tendence.
A Polsko?
Ty nejkrásnější vzpomínky. Na soutěž, ale i na památky.
Za chvíli to bude rok, kdy jste ve Varšavě zvítězila. Co se dělo hned potom?
Dali mi korunu, hodili na mě šerpu a začal kolotoč. Já z toho byla v šoku, nevěděla jsem, co se kolem mě děje.
Počkejte, oni vám před tím kolotočem nic neřekli?
Jistě, bezprostředně po korunovaci jsem se na chvilku setkala s ředitelkou celé soutěže. Ptala se mě, co jsou moje priority, co bych chtěla dělat, co mě zajímá. Ale i přesto mi vlastně nikdo nedokázal říct, co mě čeká. To si časem asi musí každá vítězka ohmatat sama. Možná to neříkají i z toho důvodu, že by se toho vítězka mohla zaleknout. Říká si, mám titul, budu cestovat, budu se mít fajn. Je to trochu jinak.
Co tedy následovalo po finále?
Po dvou hodinách spánku jsem šla na jednu z nejdůležitějších tiskových konferencí. První veřejné vystoupení. Navíc v cizím jazyce. Neříkám, že jsem anglicky neuměla, ale třeba s dneškem se to nedá srovnat. Byla na mě upřená strašná pozornost, to bylo hrozně nepříjemné a stresující. Všichni se na vás dívají, čekají, až uděláte chybu. Jste hozen do vody a nikdo vám v tu chvíli nepomůže.
Pak jste dostala na rok vyplněný diář? Mohla jste svůj roční program ovlivnit?
To se týká třeba charity. Ta má v případě Miss World tradici a význam. Já se chtěla věnovat především dětem, a to mi bylo dopřáno. Navštívili jsme řadu sirotčinců v Mexiku, kde je spousta odložených dětí. Dětí, které rodiče neposílají do školy a ony pak žonglují mezi auty, aby jim vydělaly nějaké peníze. To jsou zážitky, které vás ovlivní. A k programu – pár velkých akcí už bylo samozřejmě naplánovaných, ale spousta věcí přišla až potom, klidně ze dne na den. Někdy to byl fofr, stávalo se, že jsem brzy ráno odlétala, a ještě v jedenáct večer neměla letenku.
Občas jste na cestách viděla drsné věci. Jak je snáší devatenáctiletá holka?
Ze začátku opravdu špatně. Trvá to, než si zvyknete, že takový svět prostě existuje. Zapůsobilo to na mě už na začátku, jen když jsme v Praze procházeli motolskou nemocnicí. To by měl vidět každý. Je to naprosto uzemňující, na druhou stranu vás to zocelí a uvědomíte si, co je důležité a co ne.
Hnalo vás to k slzám?
Jo, brečela jsem. A ne jednou. Skoro vždycky se mnou jezdil Marcus Agar, s ním jsme během těch deseti měsíců navázali skvělý přátelský vztah. Zdůrazňuji, že přátelský – on má přítele v Londýně. Tak ten mě viděl plakat častokrát. Ale nejen kvůli dětskému utrpení, ze začátku mě rozbrečely i prkotiny. Přijela jsem z Polska, euforie byla pryč a na mě dolehlo, že ten blázinec, který jsem prožila, mě čeká ještě celý další rok. Chtěla jsem zavolat mámě a sestrám, které jsem dlouho neviděla, nemohla jsem se dovolat a to mě najednou dostalo. A rozplakalo. Byla jsem v takovém vypětí, že i tahle hloupost mě tak vyvedla z míry.
Jak to vůbec pomůže, když někam přijede Miss World?
Dopředu dostanou echo média, že se tam chystáme, a co tam budeme dělat. Když o tom napíšou, přijdou tam nejen lidé, kteří mají peníze, ale i místní. Pro ty bohaté se pořádají bankety, aukce nebo dobrovolné výběry, aby projekt podpořili. V Americe jsme zase pořádali čtyřiadvacetihodinovou show, lidé tam volali, kolik přispějí, a vydělalo se přes šest milionů dolarů.
Co je na Miss World nejnáročnější?
Že jste celý rok v podstatě sám. I když máte kolem sebe tisíce lidí, vždycky je to jenom na vás. Pak máte chvíli volno, chcete se jít někam podívat a zase jste na to sám. To je na tom to nejhorší.
Tedy osamělost rovná se syndrom Miss World?
Asi ano, někdy jsem se cítila hodně osamělá. Když je vám devatenáct, jste na druhé straně světa, je sobota večer, volají vám kamarádi, že jdou tam a tam, vy máte večer volný, ale nemůžete s tím nic dělat. Když se vám tohle stane párkrát za sebou na začátku, není z toho veselo. Ale zvyknete si na to, všechno má dvě strany.
Až předáte korunku nové Miss World, ucítíte lítost, nebo si zhluboka oddechnete?
Na jednu stranu si oddechnu, ale samozřejmě mi pár věcí chybět bude. Třeba to cestování. Za deset měsíců jsem absolvovala přes 160 letů, a to už asi nikdy nezopakuji. I pozornost, která je na vás upřená, je někdy příjemná. Ale prožít si to čtrnáct měsíců stačí – ráda si od toho odpočinu.
