Jenže vypečený volební zákon s pětiprocentní klauzulí mu to spolu s všemocnými průzkumy volebních preferencí téměř znemožňuje.
Čas daňových přiznání
Ta druhá situace nastává právě nyní, na sklonku března, v čase daňových přiznání. Člověk účtuje se svými příjmy a děsí se – nejdřív labyrintických zákrutů onoho papíru, a pak, když si spočítá, kolik už státu během roku na daních zaplatil a kolik mu ještě teď zaplatit musí.
Nikdo jiný, žádný soukromník, nemůže člověku sebrat část jeho příjmů, protože by to byla krádež. Stát mu smí sebrat cokoliv, na co si vzpomene, respektive na co vydá příslušné zákony, a odvolání není.
Člověk si připadá jako nevolník za starých časů, a jako nevolníku mu nezbývá než skřípění zubů a marné hrození pěstí „pánům nahoře“.
„Pánové nahoře“, kteří reprezentují stát, mohou namítnout: Ale vždyť z těch peněz, které jsme vám vzali, platíme věci pro vás – školy, policii, soudy, opravy památek... To je jistě pravda. Jenže „my dole“ nemáme žádnou možnost ovlivnit a kontrolovat, kolik se na co vydá.
Hůř, z těch peněz – z našich peněz! – se platí také lidé a věci, o kterých víme zcela jistě, že bychom je platit nechtěli, kdyby se nás na to někdo zeptal.
My všichni si platíme pana Grosse, pana Tlustého, pana Klause a všechny ostatní; i kdyby pan Gross třeba prokázal, že si na byt vydělal čistě z poslaneckého a ministerského platu – pak i to by byly peníze, na které jsme se mu složili ze svých daní my všichni!
Všichni si platíme existenci parlamentních politických stran, samozřejmě včetně komunistické; odkud se bere „státní příspěvek“ na jejich činnost než z našich daní? Všichni společně jsme zaplatili deset miliard za televizní obchody pana Železného, nevímkolik miliard za nadzvukové stíhačky, sto milionů za nefunkční padáky pro české parašutisty od „spřízněné“ firmy s kýmkoliv, nevímkolik milionů za předražený „internet do škol“, nevímkolik milionů za akvapark v obci Bublava, která sice nemá ani přívod vody, ale má „spřízněné“ poslance – a nemáme jak přimět politiky „spřízněné“ s těmi „spřízněnými“ firmami, aby odešli. Můžeme si být jisti, že u příštích voleb je najdeme na kandidátkách znovu.
Platíme si třeba i tu paní u okénka na úřadu městské části Praha 2, která se chová k lidem, již si dovolili přijít požádat o vydání cestovního pasu, jako všemocné a nevypočitatelné božstvo, a platíme stovky dalších arogantních úředníků.
Platíme jistě i stovky dobrých úředníků, kteří se k lidem chovají slušně – ale nemáme nejmenší příležitost ovlivnit, kdo z nich bude poslán výš a kdo pryč.
Od bezmoci k bezmoci
Od bezmoci nad daňovým přiznáním vede cesta k bezmoci předvolební. Jistě, před volbami se budou strany – alespoň ty pravicové – předhánět ve slibech snížení daní a zmenšení role státu. Jedna strana už teď na billboardech „Poloviční daně zaměstnancům!“, další jistě nezůstanou pozadu.
Ale věří ještě někdo slibům těch, kteří se až doposud chovali zcela opačně? Lze věřit politikům, kteří slibují omezit roli státu, omezit jeho výdaje, a tím skutečně umožnit snížení daní? Lze tomu, kdo představuje stát a jeho jménem rozhoduje, že chce opravdu omezit moc státu, a tedy moc vlastní?
Zbývá nám téměř jediné, v nejsme bezmocní: nemlčet. Nenechat si nic líbit. Říkat při každé příležitosti panu ministrovi, panu poslanci i úřednické megeře za okýnkem: „Vy jste placeni z našich daní! My vás platíme! Vy jste tu pro ne my pro vás! Tak se podle koukejte chovat!“ Třeba se aspoň trochu vyděsí. Nejsou totiž na vyslovení této pravdy zvyklí.
