"Vojáci zranění při bojových akcích jsou nejprve převáženi sem na základnu," říká major Petr, který nesmí podle armádních předpisů zveřejnit své příjmení.
"Tady jim lékaři poskytnou základní ošetření a letadla je pak přepraví do větších vojenských nemocnic," vysvětluje hlavní poslání britské nemocnice, do níž byli zařazeni. Před několika týdny právě sem mířili muži zranění při operaci Anakonda, v níž se americké jednotky pokoušely zničit velkou skupinu bojovníků Talibanu.
V Afghánistánu nyní působí pět Čechů: anesteziolog, chirurg, zdravotník a dvě zdravotní sestry. Češi pracují na základně Bagrám, z níž Američané a komanda z jiných zemí podnikají výpady proti zbytkům odporu. "Byli bychom zde schopní provést velmi složité zákroky," říká major Aleš, druhý z lékařů.
Bagrám, ležící asi osmdesát kilometrů severně od Kábulu, téměř srovnalo se zemí mnoho kol válečného konfliktu. Stanová městečka několika tisíc vojáků jsou nyní rozptýlena mezi polorozbořenými budovami někdejší sovětské základny, hromady starého harampádí kontrastují s pečlivě vyrovnanými řadami vojenských aut, před kulisou hor se k nebi zvedá nákladní vrtulník a za ním se v dálce pomalu roztáčejí rotory bitevního Black Hawk.
Za několik týdnů bude vojenská přítomnost České republiky v Afghánistánu mnohem větší, do Kábulu by měla dorazit celá česká polní nemocnice s desítkami lékařů a zdravotnického personálu. "Tam bude podstata naší práce výrazně jiná. Nemocnice má částečně sloužit pro místní obyvatele," vysvětluje major Petr, který před tím působil v misích v Bosně a Albánii.
Kdy přesně nemocnice dorazí, dosud není jasné. stěhování tohoto kolosu do Kábulu bude nejspíš velmi náročná operace. V údolích Afghánistánu zatím vládne příjemné jaro. V rovinách však za nedlouho udeří vedra, v nichž země puká žárem, v poledne se na slunci téměř nedá dýchat a vše zahalují mračna prachu.
"Naše stany nejsou klimatizované. Jsme dosti zvědaví, jak nám v nich bude. Uvidíme," říká major Petr. Bydlí ve stanech, spí ve spacácích a ani v nejmenším si nestěžují (i když, říkají pyšně, česká polní nemocnice poskytuje o trochu větší komfort). "Je to naše práce. Nepochybně má v sobě také romantiku. Alespoň na chvíli," říká major Aleš.
U brány nemocnice, jejíž stany jsou nalepené na polorozbořenou budovu nejasného účelu a historie, postávají u pytlů s pískem britští vojáci s klobouky proti slunci, kolem klušou sportu oddaní zpocení Američané s černými pistolemi v rukou.
Nesmí vybočit z hlavních cest, všude, i přímo na základně, mohou být miny. Čas od času se ozve výbuch těch, které našli pyrotechnici.
Zatím český tým ošetřoval spíše drobnější poranění způsobená na základně, je však v neustálé pohotovosti - situace v Afghánistánu se vždy mění nečekaně a rychle.
Ze země toho zatím moc neviděli - pravidla jsou přísná: základu nesmějí opustil, což je, říkají, stejně příliš neláká. "Až se přesuneme do polní nemocnice, užijeme si Kábulu až až," poznamenává zdravotník Ivo. "Kromě Afghánců, kteří jsou na základnu najímáni na různé práce, je náš kontakt se zemí minimální."
Místních potravin nebo vody, které mohou cizincům způsobit nemálo problémů, se nesmějí dotýkat, jídlo z vojenské kantýny chválí. Na celé základně platí "suchý zákon", alkohol je tabu. "Po večerech hrajeme mariáš nebo Člověče, nezlob se. Čteme si a někdy se u Britů díváme na televizi," říká major Petr.
"Všichni tady po práci chodí v tričkách," poznamenává. "A všichni tu žijeme podle britského času." Rozednívá se pro ně ve čtvrt na dvě ráno, tedy ve tři čtvrtě na šest afghánského času. Samozřejmě, Američané prosazují svůj čas, a na rukách Babylonu vojáků na základně je tak možné zahlédnou údaje mnoha časových pásem.
Na misi se Češi chystali dlouho o vyslání polní nemocnice se začalo uvažovat brzy po zahájení vojenských operací proti Talibanu. "Již od října jsme procházeli intenzivním výcvikem, který se týkal všeho nutného pro práci v Afghánistánu," říká zdravotník Ivo. Vojákům v Afghánistánu se může hodit ledascos: jak nechytit malárii, jak se chovat při chemickém útoku, jak správně navázat spojení s ostatními jednotkami v zemi, ale také jak se správně navázat na lano při pohybu ve vysokých horách.
S britskými kolegy si Češi rozumějí dobře, lidsky i jazykově. Občas zápolí s přízvukem a slangem některých britských vojáků, ale v tom nejsou sami, i Američanům se může lehce stát, že netuší, co že to k nim jejich britský kolega s nerozluštitelným přízvukem prohodil.
A co jejich rodiny? "Nadšení z toho rozhodně nejsou," přiznává major Aleš. "Není to ale poprvé, tak si již trochu zvykli." Čas od času čeští vojáci svým blízkým zavolají satelitním telefonem a všichni doufají, že snad již brzy získají přístup k internetu a tedy emailům.
"Moje rodina už dobře ví, co tahle práce obnáší," říká čtyřiadvacetiletá Lenka, která má již za sebou působení v albánské misi nemocnice. Stejně jako její kolegyně, Radka, je svobodná. "V tom to máme snazší ve srovnání s kolegy, kteří mají ženy a děti. Jinak máme zcela stejné podmínky jako muži." Když se jí opatrně zeptáte, zda přece jen nejsou pro ženy polní podmínky prašných stanů hůře snesitelné než pro muže, odvětí kategoricky, když s milým úsměvem: "Samozřejmě, že ne, vůbec ne. Není to tady těžké."
