Tím velmi opatrně naznačujete, že chuť máte. Za jakých podmínek?
Podmínky se kladou, až když přijdou skutečná jednání. Myslím, že moje představy i svazového vedení, se shodují. Reprezentace a domácí liga musejí být řízeny odděleně. Ve většině států to tak funguje, od ledna to má být i u nás. Léta jsem dělal v klubech, vždy jsem se s jejich nejvyššími šéfy dohodl na strategii a snažil se ji naplňovat.
Vzít dneska reprezentaci, to je kus odvahy. Od stříbra na Euru 1996 se leskla na vrcholu, jeden čas vyskočila na druhé místo světového žebříčku. Teď každý očekává pád do míst, kam český fotbal patří. Na úroveň Maďarska, Švýcarska nebo Rakouska.
Mě vždycky brali tam, kde něco hořelo. Prešov nebo Aris Soluň byly jasně na sestup a já je zachránil. Nitra a Betis Sevilla spadly do druhé ligy, Spartě se nedařilo, Slavia chtěla dokázat víc, než hrála, totéž turecké kluby. Všude jsem šel tvrdě pracovat, ne si dělat reklamu jako politik ve volbách.
Určitě si však situaci dobře okouknete. Slavný trenér Václav Ježek říkal, že nejdůležitější pro trenérský úspěch je vybrat si správné mužstvo ve správnou dobu.
Souhlasím. Vzít třeba dneska Drnovice, kde mají nezvěstného šéfa a je na něj vydán mezinárodní zatykač, je asi neperspektivní. Před časem jsem odmítl Teplice a byl to dobrý odhad. Tušil jsem, že hráči a někteří lidé kolem klubu až příliš žili z minulých úspěchů, potřebovali vystřízlivět. Teď zas půjdou nahoru, protože budují klub na velmi dobrých základech.
A co ostravský Baník? Proč jste vzal klub, který deset let upadá?
Šlo o několik důvodů. Nikdy se mi nelíbilo, že ligu hrají vesnické kluby. Velký fotbal patří do velkých měst, jako je Ostrava, a já jí chtěl pomoci. Bylo pro mě záhadou, když tak velký klub, který vychovává spoustu talentů, nedokáže nic vyhrát. Chtěl jsem tu ostravskou záhadu vyluštit. Lákalo mě to víc než pokoušet se o další mistrovský titul, těch už mám pět. Navíc jsem cítil určitý dluh. Baník dneska vede pan Hadamczik, bratr legendárního trenéra Evžena Hadamczika, který mě do velkého fotbalu dostal.
Jak dostal?
To bylo ještě v osmdesátých letech. Stáli jsme spolu v Praze Na Poříčí, dodnes si to přesně pamatuji. Mohl jsem poprvé trénovat v lize, jenže každý mi nabídku Prešova vymlouval. Mužstvo bylo na odpis, samí problémoví hráči. Nechtěli trénovat, někteří měli deset kilo nadváhy, jiným se nedalo věřit, že zápas schválně nevypustí. Hrůza. A Hadamczik mi tehdy povídá: Jdi tam! Projdeš si peklem, a když ho zvládneš, tak z tebe bude skutečný trenér. V lize jsme skončili desátí, to nikdo nečekal. Nasadil jsem tam totiž nesmírně tvrdé metody, jaké už pak v životě ne. A po sezoně jsem radši utekl.
Vy vůbec máte pověst neústupného kouče, který jde přímo a občas narazí do zdi.
Byl bych alibistou, kdybych se chtěl zavděčit hráčům, funkcionářům i médiím. Já se držím určitých zásad a stejně tak je musejí respektovat i fotbalisté.
Hlavně nesnášíte pohodlnost. Je pravda, že vás u hráčů nejvíc zlobí lenošství? Kvůli němu jdete i do konfliktů s hráči.
Do konfliktu? To ne. Přece není konflikt, když vyhodím hráče, který netrénuje.
Jenže jste se občas nepohodl s hvězdami, jako byl svého času Siegl ve Spartě.
Odhadnu si schopnosti hráče a pak od něj žádám, aby je naplnil na hřišti. Spoléhám na něj. K tomu musím vložit něco já sám, správný herní styl a občas překvapení. Jsou chvíle, kdy je potřeba mužstvo probudit šokem. Nejkřiklavější případ byl v pětadevadesátém roce, kdy jsem postavil Pepu Chovance, tehdy už manažera Sparty, v derby proti Slavii. Neměl natrénováno, mohlo to skončit fiaskem, ale tenhle šok byl nakonec odrazovým můstkem k mistrovskému titulu v době, kdy nám Slavia o hodně bodů utíkala. Pro úspěch se musí občas porušit i některé trenérské principy, aby to mužstvu pomohlo.
K vašim principům patří, že si držíte od hráčů odstup. Je to dáno rozdílným věkem, nebo jste odměřený typ od přírody?
Z kamarádství s hráči mě vyléčil Tomáš Skuhravý. Ještě v osmdesátých letech jsme si zašli po tréninku Sparty zakopat fotbálek do haly. Tomáš mě v jednom souboji nakopl, já byl tehdy trenér a bolelo mě to víc než nějakého hráče. Řekl jsem si dost, nemůžeš dělat s hráči srandičky. Odstup musí být, jinak trenér ztrácí respekt.
Jste tvrdý k sobě i k jiným. Jaký je váš denní režim, spíte hodně, nebo jste workoholik?
Záleží, kde právě jsem. Ve španělské Seville se kvůli horku trénovalo brzy ráno a pozdě večer. Po obědě si každý zdříml. Mně z toho zbylo jediné, že vstávám už v pět ráno.
Když přijdete ze zápasu, tak si ho jako fotbalový fanatik pustíte doma ještě na videu?
Takový jsem býval. Teď pro mě zápas většinou skončí odpískáním. Nedělám oslavy po vítězství, ani tragédie po porážkách. Fotbal už tolik neprožívám, snažím se do jedenácti hodin jít spát. Potřebuji relaxovat.
Přitom máte pověst pracanta, který se pořád vzdělává a fotbal ladí v televizi. Kolik na ní máte kanálů?
To nevím, snad 130, jsou z celého světa.
Nahrajete si zápas, pak videokazetu v klidu pustíte a zápas rozeberete? Nebo jak pracujete? Archivujete si kazety?
Mám svou pracovnu. A vůbec, v celém baráku je plno věcí podřízeno fotbalu. Dělat ale archiváře, to není můj styl, věci je potřeba přenést do praxe. Objevit trendy, kterými se fotbal ubírá.
Kam tedy fotbal směřuje?
Už dva roky udávají prim španělské kluby. Je v nich promícháno několik herních stylů z různých oblastí. Jihoameričané přinesli do Španělska propracovanou defenzívu s vrcholnou agresivitou po vzoru Argentiny. K tomu vytříbená individuální technika a hravost. Nesmírně důležité je nechat prostor pro tvořivost. Naprogramovaný fotbal nebude vítězit, jak si někdo myslí. Fotbalisté nejsou roboti.
Nápady Zidana a podobných individualit budou krásnou nadstavbou.
Takže fotbal, založený na anglické agresivitě, německé vůli a italské obraně nemá šanci?
Sám o sobě ne. Anglie byla pár let izolovaná od Evropy kvůli výtržnostem fanoušků, a když se po návratu zkoušela prosadit svou tradiční hrou, tak zkrachovala. Musela se otevřít světu, přišli hlavně Italové a Francouzi, kteří fotbal v Anglii oživili.
Všímáte si, jak narůstá podrážděnost hráčů během utkání?
Ano. U nás doma na to bohužel mají velký vliv rozhodčí svými omyly. Je lidské je dělat, ale komise rozhodčích se s nimi musí i správně vypořádat. Když prohlásí, že všechno bylo v pořádku, pouze pomezní se jednou spletl, tak vytvoří prostor pro dohady v zákulisí a na hřišti se všichni rozčilují. Hodnotí se výkony hráčů, jede se po trenérech, ale musí se tvrdě tlačit i na rozhodčí, aby vzniklo prostředí důvěry. Kdo z rozhodčích dělá chyby, tak vypadne, kdo je nedělá, tak vyroste.
Český fotbal jste opustil před šesti lety kvůli nespokojenosti s jeho stavem. Změnil jste názor, že jste zpátky?
Vracím se v době, kdy začínají změny v českém fotbale.
Co vám tehdy vadilo?
Ve fotbale se projevovala neregulérnost soutěží, dostávali se do něj podivní lidé, kluby měly sloužit k jejich zájmům. Tehdy mi oči otevřel Boris Korbel (Čechoameričan a počátkem 90. let majitel Slavie - pozn. red.). Jeho teorie jsem vzal za své.
Co vám radil?
Koupit se dá všechno. Jsou místa, kam se bez pomoci peněz nikdo nedostane. Ale člověk musí dělat jen takové věci, aby z nich měl radost, aby ho uspokojily. Takové názory měl pan Korbel. I proto jsme Slavii budovali na čistých základech.
Ukazujete andělskou tvář, ale Slavia měla v té době pověst mocného klubu, kterému nechyběly peníze a mohl si leccos dovolit.
Skončili jsme v lize druzí, i když mužstvo poráželo Spartu, Slovan Bratislava a další kluby z vršku tabulky. Prohráli jsme totiž v končinách, kde byly zápasy málo sledované. A víc to nechci rozebírat, křivda pominula.
Zbavil se od té doby český fotbal temného zákulisí, je férovější?
Tady už bych byl opatrnější. Určitě se nezbavil, ale nastartoval správnou cestou. Do ciziny jsem odešel, protože můj boj by byl marný. Teď je situace jiná.
Tehdy jste říkal, že odcházíte i kvůli některým lidem, kteří fotbalu vládnou. Patřil mezi ně bývalý svazový předseda Chvalovský?
V některých věcech jsme se neshodli a jiné názory než Chvalovského tehdy přípustné nebyly. Nešlo mezi námi o válku, ale názorovou odlišnost. Chvalovský mi nabízel spolupráci, když se trenérem nároďáku stával Uhrin. Měl jsem spolu s Brücknerem dělat asistenta. Já odmítl.
Bylo by to pod vaši úroveň?
Asistenta nechci dělat nikdy, necítil bych se dobře. Pokud chci něco zvládnout, tak o tom musím rozhodovat i nést zodpovědnost. A asistent má míň zodpovědnosti i prostoru k práci.
Chvalovský chtěl angažovat vás, vlastně nepřítele. To byl jeho styl, tím dostával nepohodlné lidi pod svůj vliv. Vnímal jste to?
Nechci to vyvracet ani potvrzovat.
Fotbalové hnutí vás tehdy bralo jako soka. Stál jste na straně Komanického, Baránka a dalších podnikatelů, kteří chtěli v roce 1995 ovládnout fotbal a sesadit Chvalovského. Cítíte, že pokud budete reprezentačním trenérem, vstoupíte mezi bývalé nepřátele?
Tak to neberu, já měl jen určité názory a těch se držel.
Jenže Komanický a spol. podnikatelsky zkrachovali. Spletl jste se v těchto lidech?
Já je v té době pořádně neznal, nekoukal jsem jim do účtů. Líbily se mi jejich názory, že kluby musejí být samostatnější a zbavit se vlivu fotbalového svazu. Kluby potřebovaly přejít na akciové společnosti, jak je to běžně ve vyspělé Evropě. Jen tak byly lákavé pro velké koncerny a velké podnikatele, kteří by přinesli peníze. Čas mi dal za pravdu.
V jakém stavu jste po těch šesti letech našel český fotbal?
Hlavně Sparta udělala velký pokrok, už podruhé se dostala v Lize mistrů mezi šestnáct nejlepších klubů v Evropě a navíc objevila zajímavé hráče, jako Rosického nebo Jarošíka. Blízko vzestupu za časů trenéra Cipra byla i Slavia, jeden čas hrála dokonce líp než Sparta. Dobře nastartovaly Teplice, Liberec a někteří další.
A v jakém stavu je podle vás reprezentace? Co podle vás stálo za vyřazením z kvalifikace mistrovství světa?
To by bylo na velký rozbor. V závěru se vyhrocovaly vztahy, k čemuž docházet nemuselo.
Prohlásil jste, že řetězec byl narušen tím, když se svazový předseda Chvalovský dostal do vazby. Tohle rozhodlo?
Výrazně přispělo. Všechno začalo už loni v létě před mistrovstvím Evropy. Hodně lidí nezajímalo, jak se reprezentace připravuje, ale co se děje kolem předsedy. Od té doby začaly být problémy s disciplínou v mužstvu.
Možná se také hráči až příliš vcítili do role hvězd. Nemyslíte?
To nemohu posoudit, nebyl jsem s nimi. Vůbec jsem se snažil jim vyhýbat v době, kdy hráli za národní mužstvo. S jedinou výjimkou, po zápase s Islandem jsem řekl Nedvědovi v Teplicích, ať se nehádá s rozhodčími, že tohle nemá zapotřebí.
A byl nepoučitelný, stejně se hádal. Lze vůbec ovládnout Nedvěda nebo Řepku? Měl byste na to jako reprezentační trenér sílu?
S každým se musí pracovat, měl by se zvládnout. Řepka je ale opravdu hraniční případ. Dvakrát vyloučen v kvalifikaci, přijde do Anglie a také dvakrát vyloučený. Vývoj fotbalu jde cestou disciplíny a čistého odebírání míče, což zrovna není Řepka. Ale nechci ho zatratit. Pro takové hráče je potřeba vytvořit dobré prostředí a oni vám to výkonem vrátí.
Takže, kdybyste se držel Ježkova hesla, vybrat si správný klub ve správnou dobu, může být reprezentace tou pravou trefou?
Národní mužstvo je ve složité situaci. Mluví se o zlaté generaci, jenže na úplný vrchol nedošla. Byla by škoda ji odepsat.
