"V tomhle počasí vidíme dobře na pozice Talibanu, bylo by škoda nestřílet," říká generál Baryjalaj, jeden z klíčových velitelů protitalibanské opozice. Hledí do dalekohledu a do vysílačky uděluje rychlé pokyny. Jeden granát za druhým dopadal včera na pozice Talibanu za třpytící se řekou, jedna salva za druhou zvedala uprostřed prosychající zeleně sloupy písku a prachu.
Když stařičký tank vypálí, ozve se křik, vojáci obsypaní žlutým prachem z něj vyskočí, aby se pořádně podívali do dáli, a podle tónu jejich hlasu je možné poznat, zda se trefili, či ne. Vypadají spokojeně. Vypadají spokojeně a hlasitě se smějí. Mají pečlivě střižené vousy, vlající hábity či uniformy, na nohou pantofle či vycíděné boty.
Část tanků, které v zákopech ze žluté hlíny vypadají jako předpotopní příšery, ještě ukořistili ve válce proti SSSR, těžké kulomety jsou ohmatány generacemi vojáků svaté války a dědí se i výstroj.
Například opasek se znakem východního Německa. Spojené státy v těchto dnech pokračují v náletech na Afghánistán a vojáci Severní aliance čekají na jedné z klíčových front afghánské války na svoji šanci zaútočit a získat zpět ztracené území.
Zatím to vše je jen, jak říkají, příprava na velkou válku, která začne, až americké nálety Taliban oslabí a demoralizují. Taliban také vyčkává - jen několikrát za hodinu se ozve detonace odvetné palby, ozve se dunění či svist, v zákopech se všichni přikrčí a vojáci pak znuděně sledují gejzíry explozí, které je minuly.
Dva vojáci opozice byli včera v této palbě zraněni - jeden přišel o ruku, druhý skončil v polní nemocnici se zraněním hrudníku. Jejich velitelé nad tím mávají rukou a s mírným cynismem ostřílených válečníků opakují, že vše teprve přijde.
"Až nastane čas, zvítězíme, ovládneme zemi," říká generál Barijalaj a nacvičeným pohybem smetá prach z uniformy, neboť ani ve válce v Afghánistánu nemůže mít generál špinavou uniformu. Dělá to pomalu, beze spěchu. V Afghánistánu není zvykem dělat věci v chvatu a týká se to i války.
"Taliban brzy padne, tak za rok, za dva," říká generál Barijalaj, zástupce ministra obrany, který užívá tak jako mnozí jen jedno jméno. Pro Spojené státy je Taliban nepřítelem teprve měsíc. Pro vojáky Severní aliance již mnoho let, to proto nespěchají, to proto říkají, že není dobré dělat nic neuváženého.
Talibanu se během uplynulých let podařilo ovládnout 90 procent území Afghánistánu. Opozice byla postupně zatlačena na severovýchod země. Nyní má znovu velkou šanci - stala se spojencem USA.
Je to zvláštní frontová linie zvláštní války, zákopy pro tanky, děla a raketomety jsou zaříznuty do vyprahlého návrší, na němž neroste jediné stéblo trávy, nad vesnicí hliněných domků, před nimiž pobíhají věčně usměvavé děti. Vše je sežehnuto sluncem, a když se k liniím hrabe staré ruské terénní vozidlo, zapadá dvacet centimetrů do prachu a písku.
Vojáci nečekají jen na svoji šanci, doufají také v pomoc Američanů, čekají na jejich údery. "Nevím, kde jsou," říká voják Abdul. "Mysleli jsme, že nám budou přímo pomáhat, ale tady zatím na Taliban neútočili. Potřebujeme je!" říká.
Další a další salvy zvedají oblaka prachu k bleděmodrému nebi a podzimnímu slunci. Velitelé se ovšem tváří tajemně - říkají, že jen nejužší vedení armády opravdu ví, co se v zemi děje a že s Američany možná spolupracují více, než připouštějí.
 Vojáci Severní aliance připravují bojovou techniku několik kilometrů od frontové linie v provinci Tachár v severním Afghánistánu. (12. října 2001) |
