Německo a Francie jakoukoli konkretizaci rozšiřovacího scénáře už před zahájením summitu rozhodně odmítaly.
Proti slibům, které by mohly být pro kandidátské země "falešným signálem", se vyslovil především spolkový kancléř Gerhard Schröder. Určení konkrétního data vstupu prvních z kandidátů by podle něj negativně ovlivnilo debatu o budoucí struktuře EU, která by tak nutně byla vedena "pod časovým tlakem". Výhrady Berlína mají ale i jiné důvody: uchazeči o vstup by se prý mohli přestat snažit pokročit ve vyjednávání. Předpokladem rozšíření je mimo to reforma Společné zemědělské politiky, která se díky prezidentským volbám ve Francii možná odloží až na druhou polovinu roku 2002. Poslední, a zřejmě nejdůležitější německou výhradou je obava, že se k 31. lednu 2002 Unii nepodaří uzavřít vstupní vyjednávání se čtyřicetimilionovým Polskem. První vlna bez Poláků je přitom pro Němce nemyslitelná.
Na stranu Švédů se naopak postavily mimo jiné Velká Británie a Španělsko. Podle Tonyho Blaira by jasný rozšiřovací scénář kandidátským zemím pomohl, protože by od nynějška mohly koncentrovat své snahy na jeden konkrétní bod, jedno konkrétní datum.
Na definitivním znění prohlášení o rozšíření, které je pro členské státy Unie závazné, se Patnáctka shodla až v průběhu sobotního dopoledne, během závěrečného dne zasedání Evropské rady v Göteborgu. Doslova v něm stojí, že "bude-li beze změny pokračovat pokrok směrem ke splnění vstupních kritérií, mohla by cestovní mapa umožnit, aby byla jednání s dostatečně připravenými zeměmi ukončena do konce roku 2002. Cílem je, aby se tyto země jako členové mohly účastnit voleb do Evropského parlamentu 2004."
Navzdory odlišným názorům na otázky spojené s datem vstupu prvních kandidátských zemí se všichni zúčastnění shodli na tom, že "rozšíření Evropské unie je nezvratné". Právě nezvratnost tohoto procesu je podle spolkového ministra zahraničí Joschky Fischera nejdůležitějším poselstvím summitu EU v Göteborgu. A to i přesto (nebo právě proto), že Irové minulý týden překvapivě odmítli Smlouvu z Nice, jejíž ratifikace všemi členy Patnáctky je základním předpokladem budoucího rozšiřování EU na východ.
