V těchto dnech jsou hřbitovy plné lidí, kteří zapalují svíčky a kladou věnce na hroby svých blízkých. Pro Petru Valentovou Dušičky, které připadají na středu, znamenají kromě uctění památky zesnulých také větší množství práce.
Vystudovaná ekonomka si na mateřské dovolené řekla, že se už na plný úvazek do kanceláře nevrátí. Místo toho pro lidi z Brna a okolí před dvěma lety založila firmu Čistíme hroby.
„Nechci, aby lidé přestali chodit na hřbitov, ale aby na něm věnovali čas vzpomínkám, a ne úklidu. Aby neřešili, co je na hrobě třeba udělat, co si s sebou mají vzít a kolik času jim to zabere,“ vysvětluje Valentová hlavní myšlenku projektu.
Hřbitovy ani tajemná místa ji nikdy nijak zvlášť nefascinovaly. Popudem k podnikání bylo prosté objevení prázdného místa na trhu.
Vyčištění jednoho hrobu zabere několik hodin
Pochází z Třince, ale žije nedaleko Brna v obci Česká. Na rodinné hroby na severní Moravě se tak dostane sporadicky. „Stará se o ně maminka, jenže už je to pro ni náročné. Jednou si posteskla, že je třeba dát místo do pořádku. Vzala jsem si houbičku na nádobí, kbelík teplé vody, jar a s manželem jsme se vypravili na hřbitov,“ vypráví Valentová.
Setkání u obřadní síně
|
Po dvou hodinách práce jsem zjistila, že kámen není vůbec tak čistý, jak bych si představovala. Prohlásila jsem, že příště raději někoho zaplatím. Jenže nebylo koho,“ líčí Valentová. Tehdy si řekla, že takových lidí, kteří mají rodinné hroby daleko od místa bydliště, musí být hodně.
Čištění míst posledního odpočinku sice nabízí kamenictví nebo také některé firmy jako přídavnou službu k úklidu domu, nikdo ji ale neposkytoval v takové podobě, v jaké si Valentová představovala – od chemického očištění kamene přes zajištění nového nápisu, umytí lucerniček až po zapálení svíčky a položení výzdoby.
Nejspíš by se do toho ale nakonec nepustila, kdyby se nepřihlásila do brněnské Akademie podnikatelek a její byznysplán na konci kurzu nevybrali jako ten nejlepší.
Vyčištění jednoho hrobu jí zabere několik hodin. Menší trvají tři, ty velké klidně i osm až deset. Ceny se pohybují mezi jedním až dvěma tisíci korun. Měsíčně se Valentové v sezoně trvající od jara do podzimu přihlásí minimálně deset zájemců o kompletní práce. Navíc má stálé zákazníky, kterým hroby udržuje v pravidelných intervalech.
Vesnické hřbitovy jsou osobnější
„Mám práci, kterou dělají lidé od nepaměti. Přes rok je to pro ně však divné. Musím se před nimi dokonce obhajovat. Kdo by v dnešní době vstával od počítače a šel dělat rukama? Před Dušičkami je to ale najednou úplně normální,“ usmívá se Valentová.
Mezi těmi, co se zajímají o její práci, je i celá řada lidí, kteří se chtějí inspirovat. „Jednou jsem byla v televizní reportáži. Zákazníky mi to přineslo asi jen dva, zato hodně lidí volalo, že by rádi dělali něco podobného. Jenže já jim všechno prozradit nemůžu,“ povídá s tím, že za dva roky si nevšimla, že by někdo nabízel takové služby jako ona.
Na hřbitovech tráví spoustu času. Největší škoda podle ní je, že z hrobů téměř vymizely umělecké prvky a většina jich vypadá úplně stejně. Naopak je ráda, když může pracovat na menších hřbitovech na vesnicích. „Jsou takové osobnější. Lidé na venkově mají zahrady, takže člověk tam ještě může vidět hroby vyzdobené řezanými kytkami,“ vysvětluje.
Plánuje rozšířit nabídku do dalších měst
Oceňuje, když si na náhrobku může přečíst příběh zesnulého. Nedávno například narazila na místo, kde je pochovaný řidič následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este.
„Nebo mám jednu zákaznici, která zadává samé staré hroby. Uvědomila jsem si, že ona je vlastně zachraňuje. Sice v nich neleží nikdo blízký, ale vidí, že místo má ducha, a je ochotná ze svých peněz vyčištění zaplatit,“ popisuje.
Na práci není sama. V loňském roce zapojila skupinu neslyšících, letos má k ruce jednu pomocnici. Kromě Brna a okolí nabízí své služby i v Třinci. Když tam jede za rodinou na návštěvu, veze si s sebou také pracovní vybavení.
Do toho stále externě dohlíží na finance jedné soukromé firmy. Do budoucna ale počítá s tím, že ji čištění hrobů bude živit naplno a nabídku rozšíří také do dalších měst.
A že její zaměstnání působí poněkud depresivně? „Moje práce je praktická, není to smuteční záležitost. Nejsem v přímém kontaktu s lidmi, kteří někoho právě ztratili. Člověk k tomu ale nějaký vztah mít musí. Nedělám to jen pro ty, co tady jsou, ale také pro ty, co tu už nejsou,“ uzavírá.
