Černošští vojáci se s britskými ženami sblížili během tancovaček „jen pro černé“, které se u základen americké armády pravidelně pořádaly. Dívky totiž na pravidla segregace dovezená ze Spojených států příliš nedbaly a z protancovaných nocí se brzy stalo něco víc.
Spojenci v Německu zplodili 400 tisíc dětí, nejvíc se činili Sověti |
„Mnoho Britů nikdy předtím černocha nevidělo. Byli okouzlující a ne tak arogantní jako bílí důstojníci,“ popisuje britská profesorka historie Lucy Blandová ve svém článku pro server The Conversation. Kromě svého šarmu vojáci přivezli i nové taneční pohyby, Coca-Colu, cigarety, nylonky.
Ze zhruba tří milionů amerických vojáků, kteří v letech 1942 až 1945 prošli Velkou Británií, bylo podle Blandové odhadem 8 procent afroamerického původu. Celkem tedy asi 240 tisíc mužů, kteří na ostrovech zplodili zhruba dva tisíce potomků, americkým tiskem přezdívaných „hnědé děti“.
Když se však vojáci chtěli se svými milými oženit, dostali stopku. Mezirasovou svatbu jim podle Blandové zakázali jejich velící důstojníci. V jednom případě se voják dokonce dozvěděl, že „pokud se ožení, bude obviněn ze znásilnění, a trestem za znásilnění je smrt“. Z dětí se stalo tajemství a těhotné Britky se musely smířit s výchovou nemanželského potomka. A jejich rodiny a sousedé na jihu a východě Anglie pak zase s faktem, že mají ve čtvrti černocha.
Rasismus, bití, dětské domovy a život bez identity
Blandová mluvila s pětačtyřiceti britskými „hnědými dětmi“. Dnes je jim kolem pětasedmdesáti a když vyprávějí o svém dětství, jejich příběhy se velmi podobají. Je v nich každodenní rasismus, v lepším případě údiv okolí, stigma nemanželského dítěte, diskriminace, bití a nadávky.
Až polovina těchto dětí skončila v dětských domovech a později u pěstounů. Ani ty, které vychovávaly jejich svobodné matky, se ovšem neměly o moc lépe. Nechápaly, proč si na ně lidé ukazují a proč vypadají jinak. Když se na to zeptaly, dozvěděly se třeba, že tmavou pleť mají proto, že si hrají na slunci.
Britové za války své africké vojáky šidili, bělochy platili třikrát lépe |
I příběh Babsy Gibson-Wardové z Ipswiche je takový. Když se v roce 1944 narodila, její otec neměl důvod nevěřit, že není jeho. Dívčina kůže totiž ztmavla až o půl roku později. Tehdy důstojník britského námořnictva přišel na manželčinu lež. Malá Babsa přišla o domov, na další čtyři roky skončila v domově a pak u pěstounů.
Děti ze sousedství měly zakázáno si s ní hrát, učitel ve škole jí zase místo úkolů dával skládačky, protože „stejně neměla schopnost se něco naučit“. Podle BBC si žena dodnes pamatuje na věčný hlad. Nakonec si pro ni přijela její pravá matka, ani tady však nezačíná šťastný konec. Žena ji často bila a v patnácti se Babsa ocitla na ulici bez vzdělání a bez peněz.
Rok před koncem války se narodil i Terry Harrison. Když se jeho velšská svobodná matka s kočárkem procházela ulicemi, sousedé na ni plivali a bouchali do poklic od popelnic. Až v devíti letech se Terry dozvěděl, že ho nevychovává jeho biologický otec. Po svém původu celý dospělý život pátral, stejně jako většina „hnědých dětí“.
Stejně jako Leon Lomax, který naopak nikdy nepoznal svou pravou matku. Chlapce si díky krátkodobé změně zákonů mohl adoptovat jeho americký otec poté, co se dítě dostalo do domova.
Třiasedmdesátiletý Leon by chtěl vědět jen jedno: „Vzdala se mě sama, nebo k tomu byla donucena?“ Jediné, co mu po matce zůstalo, je fotografie, snubní prsten a mlhavá vzpomínka na „ženu, která stála u postýlky a strašně plakala“.
„Nemám ponětí, kdo je můj otec. Jeho jméno zemřelo spolu s mou matkou,“ říká pro CNN další „hnědé“ dítě Deborah Priorová. I ona strávila dětství v péči cizích lidí. S matkou se mohla sejít jen jednou, a to jen za podmínky, že jí neřekne, kdo doopravdy je. „Vypadáte povědomě,“ řekla jí však matka a pro Deborah to byl signál, že stará dáma ve skutečnosti ví, s kým mluví.
Velkou lásku svých rodičů, kterou přetrhly předsudky i oceán, pak popisuje čtyřiasedmdesátiletý Dave Greene. Jeho matka, zamilovaná dívka Joan Bagwellová, se za fotografem americké armády Davidem Greenem chtěla přestěhovat, to jí však rodina zatrhla. Pár si vytrvale psal a když se narodil malý Dave, mladá Joan se ho odmítla vzdát.
A i když se pak vdala a její nový muž Davea vychovával jako vlastního syna, vzpomínka na milovaného fotografa nevybledla. „Myslím, že k němu nikdy nepřestala něco cítit. Celou dobu si pamatovala jeho vojenské číslo,“ popisuje muž, který se před deseti lety za otcem vydal poté, co si dvě hodiny povídali po telefonu.
Ani Američan Greene totiž na svého britského potomka nezapomněl. Jedno ze šťastnějších „hnědých dětí“ ke shledání říká, že až tehdy konečně našlo dílek, který mu v životě chyběl. „Moc jsme si toho neřekli. Objali jsme se a já se ho zeptal, jestli mu můžu říkat ‚tati‘. ‚Samozřejmě, jsi můj syn,‘ odvětil Greene.
