Když se po druhé světové válce Německo rozdělilo na čtyři okupační zóny (americkou, britskou, francouzskou a sovětskou), staly se německé ženy pro mnohé „osvoboditele“ válečnou kořistí, píší historici ve své nové knize nazvané „Parchanti - německé děti okupace po roce 1945".
„V období 1945 až 1955 jsme došli k zhruba 400 tisícům dětí. Nejméně 300 tisíc miminek mělo za otce sovětské vojáky,“ říká Gries. To je daleko více, než činily dosavadní odhady. Například Maria Höhnová ve své knize z roku 2002 napočítala pouze 66 tisíc dětí.
Autoři nové monoografie však své odhady považují za střízlivé. „Skutečná čísla mohou být každopádně vyšší, nesnažíme se jimi získat pozornost. Počítali jsme konzervativně a opatrně. Mimo jiné jsme se opírali o výpočty demografů,“ řekla Silke Sutjakowová listu Süddeutsche Zeitung.
„Sovětské“ děti odmítali i přesvědčení komunisté
Už název knihy upozorňuje na společenské stigma, s nímž po válce děti spojeneckých vojáků musely žít. „Společnost je odmítala a diskriminovala, děti a jejich matky to měly velmi těžké. Začalo to už v těhotenství. Mnoho znásilněných si přálo potrat a žádaly o něj u zdravotnických úřadů,“ dodává Gries.
Děti byly v zemi dosud poznamenané nacistickou ideologií častým terčem rasistických útoků. „Jedna rodina v sovětské zóně byla silně komunisticky orientovaná a velmi otevřená vůči Rudé armádě. Když však dcera otěhotněla s jedním ‚Rusákem‘, úplně ji zavrhli,“ vypráví Sutjakowová.
Žádoucí nebyly ani děti západních vojáků. Místní výbor pro veřejné blaho v Mannheimu například začátkem roku 1946 plánoval potomky amerických vojáků po přechodné době v sirotčinci vyvézt do USA.
K dětem se přihlásila jen Francie
Zhruba 70 % žen si své děti nechalo a přijali je i jejich příbuzní. „Je to obdivuhodné, protože ke společenskému stigmatu se přidala všudypřítomná poválečná nouze. Země byla zničená, jídlo bylo na příděl a mnoho lidí přišlo o vše,“ dodává Gries.
Matky navíc nedostávaly žádné peněžité příspěvky od státu a musely se o sebe postarat samy. Když žádaly o pomoc poválečného prezidenta Wilhelma Piecka, úřady jim pouze naznačily, ať si najdou práci, konstatuje historik.
O děti se nezajímaly ani státy, z nichž pocházeli jejich otcové. Výjimkou byla pouze Francie, která potomky svých vojáků automaticky považovala za své občany. Zhruba 1 500 dětí bylo předáno do Francie k adopci.
Sedmdesátníci své rodiče stále hledají
Z potomků spojeneckých vojáků jsou nyní již sedmdesátníci. Přesto se řada z nich stále snaží zjistit, kdo byl jejich otcem, v čemž jim pomáhají i specializované webové stránky jako například GI trace.org.
Hledání je však velmi obtížné, vysvětluje historička. Vojáci po válce zakládali ve svých vlastech vlastní rodiny a mnohdy ani nevěděli, že mají ratolesti i v Německu. Jejich německé partnerky na ně navíc s odstupem času měly pouze mlhavé vzpomínky, a svým potomkům byly schopné sotva sdělit jméno jejich otce.
Je však těžké se smířit s tím, že člověk neví, kdo je. „Stále se necítí úplní. Chtějí dohledat celou svou rodinu a konečně tak najít klid,“ řekla stanici Deutsche Welle.
