Varšavské ghetto zřídila německá okupační správa 2. října 1940, když ve městě vytyčila oblast o velikosti 2,6 kilometru čtverečních, z které museli odejít všichni Poláci. Naopak sem postupně násilně sestěhovala asi 450 tisíc Židů, kteří nesměli prostor opouštět. V tom jim bránila i třímetrová zeď postavená okolo ghetta. Ačkoliv rozloha ghetta tvořila jen asi 4,5 procenta z celkové rozlohy města, bylo v něm přibližně 37 procent obyvatel Varšavy.
Němci navíc bránili dostatečnému zásobování a tak v ghettu docházelo k četným úmrtím v důsledku hladomoru a epidemií. „Měli jsme hrozný hlad, na ulicích ležela lidská těla, ženy vzlykaly... Těžko vybrat, které vzpomínky byly horší,“ vypráví dnes 89letá Aliza Vitis-Šomronová.
Už v roce 1941 v ghettu zemřelo přes 43 tisíc lidí, o rok později smrti neuniklo téměř 40 tisíc obyvatel. Další tisíce Židů Němci od 22. července 1942 deportovali. Podle nařízení SS-Sturmbannführera Hermanna Höfleho muselo od tohoto dne židovská rada každý den připravit 6 tisíc lidí k transportu.
Do konce roku 1942 Varšavu muselo opustit asi 300 tisíc obyvatel ghetta. Až když přeživší obyvatelé ghetta uvěřili tomu, že jejich příbuzní nekončí v pracovních táborech, nýbrž míří do vyhlazovacích táborů (především Treblinky), rozhodli se jednat. Odpor organizovaly odbojové organizace Żydowska Organizacja Bojowa (ŻOB) a Żydowski Związek Wojskowy (ZZW), které přepadávaly německé vojáky.
Protiakce na sebe nenechala dlouho čekat. Večer 18. dubna 1943 německé vojsko a polská policie ghetto obklíčily, o den později, na židovský svátek pesach začala likvidace této části města. Židům se dařilo vzdorovat díky důmyslně propojeným domům a vybudovaným úkrytům, jenže s nedostatečnou výzbrojí neměli šanci.
Ghetto se proměnilo v rozpálenou pec
Němci změnili taktiku a zaměřili se na vypalování domů plamenomety. „Celé ghetto bylo v plamenech, bylo to jako velká pec,“ vzpomínala pro list The Times of Israel Krystyna Budnická, které bylo v té době jedenáct let a jeden z jejích bratrů při povstání zemřel. Zbytek rodiny se před velkým žárem ukryl v kanálech městské kanalizace, ovšem Němci na tyto úkryty brzy přišli a házeli do nich plynové granáty.
„Jediný, kdo znal cestu z kanalizace ven, byl můj o dva roky starší bratr. Ačkoliv mu bylo jen třináct, tyto události z něj předčasně udělaly muže a vyvedl nás ven, čímž mi zachránil život,“ říká Budnická. Vyčerpaní rodiče a sestra ovšem odmítli vylézt a rozhodli se v kanalizaci počkat na pomoc. Společně se už nikdy nesetkali.
Vitis-Šomronové se podařilo ghetto opustit jen dva dny před povstáním s matkou a sestrou, brzy je však dopadli a odeslali je do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Všechny nakonec přežily a Vitis-Šomronová, která žije v Izraeli, o svých zážitcích napsala knihu.
Oficiálně Němci povstání ve varšavském ghettu potlačili 16. května, když zničili Velkou synagogu. Adolf Hitler poté nařídil ghetto srovnat se zemí a přeživší obyvatelé putovali do koncentračního tábora Treblinka.
