Americké čelem vzad a odchod odpovídá „faktům na zemi“, jak říkají Američané. A nejen v Sýrii. Trump povážil na jedné dlani Turecko, na druhé Kurdy i s celou Sýrií a zjistil, že Turecko má mnohem větší váhu. Je to pořád spojenec, teď se k němu cpe Rusko, a tak potřeboval něco udělat.
Turci hrozili, že od Rusů koupí špičkové protiraketové systémy, ale on potřeboval, aby koupili americké patrioty, protože je vždy nepříjemné, když spojenec odplouvá s jiným.
Navíc se obě země střetly kvůli Kurdům: jsou to v severní Sýrii američtí spojenci, Turci je vidí jako ohrožení. Už dříve hrozili, že po nich vyrazí a americké vojáky převálcují. Nakonec by si to hodně rozmysleli, ale byla to nepříjemná situace. A tak Kurdové byli, jako už tolikrát, prodáni. Teď je Amerika přenechala Turkům.
Možná za to dostala ještě něco. Uvidíme, jestli prezident Recep Tayyip Erdogan ze dne na den nezapomene, že tolik zuřil kvůli istanbulské vraždě saúdského novináře Chášakdžího. Ulehčil by tím Trumpovi, z nějž doma dělali netvora, že kamarádí s takovými zlosyny, přestože se Saúdy kamarádili taky.
Americký odchod vypadá jako přiznání prohry, ale jestli to tak přehnaně opravdu chceme brát, pak ta situace tady byla už dávno. Válka v Sýrii, jak to vidí idealistický výklad, tedy snaha svrhnout Asadův režim, je prohraná. Nejlepším měřítkem je postoj Arabů, kteří už podnikají první usmiřovací tance. Už před šesti týdny začaly Emiráty jednat o znovuotevření ambasády v Damašku (a zrovna Emiráty nacpaly hodně peněz do „opozice“, z níž se vyklubali džihádisté). A před šesti dny v podstatě tiše padlo rozhodnutí přijmout Sýrii zase do bratrské náruče Ligy arabských států.
Trump ale nechtěl svrhnout Asada, měl dva cíle. Aby nevypadal špatně a aby si v téhle bažině namočil jen špičky bot a nezapadl po pás. Poslal dva tisíce lidí do Kurdistánu a východní části země, ale jen proti Islámskému státu.
Teď vznikla otázka: jaký strategický význam má ještě držet tam vojáky? Říká se, že přítomnost USA má zadržet Írán a omezovat rostoucí vliv Ruska na Blízkém východě. Ale to pouhé dva tisíce mužů nevytrhnou. Navíc Sýrie už je prohraná. Možná je lepší si ji zkusit otočit kolem prstu penězi na obnovu.
Islámský stát je rozprášen a poražen, ale není potřen. Funguje a bude fungovat asi jako běloruští partyzáni. Občas bude držet nějaké kapsy, bude podnikat výpady, ale nezdá se, že má ještě sílu, aby se stal Islámským státem, jak jej známe z roku 2014.
Na druhé straně je tady varování z Iráku i Afghánistánu, kde vše vypadalo celkem dobře, ale předčasný odchod to změnil ještě k horšímu, než to bylo na začátku.
USA v Sýrii končí a vyklízejí pole Rusku. Proti IS budou bojovat jinak |
To hrozí i tady. Až zmizí americké dvoutisícové krytí a na východě i severu země vznikne vakuum, jsou možné dva hlavní scénáře. Zaprvé, opuštění Kurdové se rádi schoulí k Asadovi, aby unikli před Erdoganem. Druhá varianta je horší: nepřivinou se, takže Asadovy jednotky se je k tomu budou snažit přimět tanky. To je pařeniště, v němž se Islámskému státu daří nejlépe.
Je tady ale velká šance, že bude platit první varianta a Trumpův řez otevře dveře k ukončení války, protože situace byla zablokovaná.
Ale pachuť zůstane. Trump slíbil, že porazí Islámský stát, použil Kurdy, aby to udělali za něj, a teď je odhodil. To u národů, jako jsou Kurdové, vyvolává otázku, jakou cenu má americké spojenectví v čase Trumpa. A protože o Trumpově rozhodnutí nevěděli ani poradci a spojenci, je tady i znepokojující záhada, jak se vlastně dělá americká zahraniční politika a co chce.
