„Spojené státy to nevědí. Nevidí, kdo je jejich pravý přítel. Vzájemné problémy můžeme snadno vyřešit, ale ne při jejich současném smýšlení,“ prohlásil minulý čtvrtek turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu.
Jeho slova přišla podle listu Hürriyet poté, co se americký prezident Donald Trump nechal slyšet, že „Turecko neprokázalo, že je dobrým přítelem“. Diplomatická přestřelka je přitom jen jednou z několika, které se mezi oběma zeměmi v uplynulých měsících odehrály. Loni v prosinci si například obě země dočasně pozastavily výdej víz. Tehdy se brzy zase „oteplilo“ a vzájemné vztahy se vrátily do normálu. Je otázka, jestli se to podaří i nyní.
„V Çavuşogluově poznámce je cítit taková ta uraženost, kterou je turecká diplomacie známá hlavně v poslední době, ale i snaha uklidnit situaci,“ řekl iDNES.cz turkolog Petr Kučera z Asijsko-afrického institutu Univerzity Hamburk, který rozdělení rolí mezi představiteli Turecka popisuje příměrem o hodném a zlém policajtovi. Ministr je ten hodný.
Zlý policajt, prezident Recep Tayyip Erdogan, však narazil na podobně naladěného Trumpa, a situaci se tak zatím příliš zklidnit nepodařilo. Poslední etapa čím dál většího napětí mezi Spojenými státy a Tureckem, která vyústila až v současnou diplomatickou a ekonomickou válku, začala s případem amerického protestantského pastora Andrewa Brunsona.
Toho v říjnu 2016 zatkla turecká policie pro podezření z terorismu a špionáže. Americké žádosti o Brunsonovo propuštění Turecko odmítlo a události nabraly až nečekaně rychlý spád. Trump kvůli pastorovi nechal uvalit sankce na dva turecké ministry, totéž pak udělala Ankara vůči dvěma americkým ministrům.
Vzájemným vztahům mimochodem nejspíš nepomohl ani Trumpův výrok, že „v zemích NATO jsou jeden až dva diktátoři“, byť prezident přímo neřekl, koho tím myslí. Na těžkou palbu však Trump přešel až ve chvíli, kdy oznámil, že zdvojnásobí cla na dovoz oceli a hliníku z Turecka. Ankaře, která se řítí do ekonomické krize a jíž zrovna téhož dne znovu spadla lira, tím zásadně uškodil. A ještě z toho měl radost. Že pak Turecko prudce zvýšilo cla na dovoz některého amerického zboží, už se dalo téměř čekat.
Opravdu může kauza jednoho zadrženého duchovního tak vážně narušit dlouholeté spojenectví, nebo je to spíš přeháňka v jinak dobrých vztazích? Anebo je za eskalací událostí ještě něco úplně jiného?
Známý pragmatik Erdogan je čím dál nepříčetnější
„V turecko-amerických vztazích je to bezprecedentní událost, ale řekl bych, že je to spíš přeháňka, protože Erdogan býval znám svým pragmatismem. Jeho gesta a rétorika míří zejména dovnitř Turecka. Má elektorát, kterému se snaží zalíbit. A v současné situaci ekonomické krize v zemi musí delegovat nespokojenost na vnější nepřátele,“ vysvětluje pro iDNES.cz ředitel výzkumu Ústavu mezinárodních vztahů Emil Aslan.
Jako krátkodobé nepřátelství to vnímá i Kučera, který v této souvislosti připomíná spor mezi Tureckem a Ruskem poté, co byl nad tureckým územím sestřelen ruský letoun. „Brzy se vztahy mezi nimi zase normalizovaly. Z jednoho prostého důvodu – Turecko si takový konflikt prostě nemůže dovolit,“ podotýká turkolog s tím, že totéž by platilo i pro střet Turecka a USA.
Trump hrozí Turecku dalšími sankcemi, pokud nepropustí pastora |
Oba odborníci se shodují, že pastor Brunson měl Turecku nejspíš posloužit jako páka na americkou vládu, po které Ankara už téměř dva roky požaduje vydání údajného strůjce nepovedeného puče z července 2016 Fethulláha Gülena. „Spojené státy ho z pochopitelných důvodů dosud nevydaly, protože důkazy stále chybí,“ říká Kučera a pokračuje s tím, že dostat domů konzervativními Američany oblíbeného Brunsona může být důležité i pro Trumpovu image.
Stejně jako vydání klerika pro tu Erdoganovu. „Nejspíš bere osobně, že Američané ani přes jeho usilovné snahy nechtějí Gülena vydat,“ míní Aslan a zdůrazňuje, že v dalším vývoji bude velmi záležet právě na racionalitě tureckého prezidenta. Jeho pragmatická povaha už je totiž možná minulostí.
„Víme, že se jeho osobnost v posledních letech mění. Podle svědectví lidí, kteří k němu mají blízko, začíná být Erdogan nepříčetný,“ říká expert s tím, že i pokud se bude prezident držet pragmatismu, může v případě hrozícího hospodářského kolapsu svést odpovědnost na Spojené státy a další země. Hlavně, aby vina nepadla na něj. „To může mít nedozírné následky na turecko-americké vztahy,“ dodává Aslan.
Dobré vztahy zkalily invaze na Kypr i do Iráku
Turky přitom s Američany pojí desítky let spojenectví, jak ostatně píše i americká diplomacie na svých oficiálních stránkách. „Americko-turecké přátelství se datuje od roku 1831, kdy Spojené státy navázaly diplomatické styky s Osmanskou říší. Po první světové válce a vzniku Turecké republiky pak v roce 1927 navázaly vztahy i s Tureckem,“ uvádí prohlášení.
To připomíná i následně uzavřenou smlouvu o spolupráci z roku 1947 či spojenectví v NATO, které začalo o pět let později vstupem Turků do Aliance. „Turecko se vždy výrazně orientovalo na Ameriku, možná mnohem víc než na Evropu. Už od padesátých let. Vzdělávací systém, způsob, jakým fungují univerzity, a kam jezdili vzdělanci studovat, to byly všechno Spojené státy,“ říká Kučera. Aslan dodává, že Turci byli s Američany „na jedné lodi“ i po rozpadu Sovětského svazu.
Turci ničí mobily a pálí dolaryV tureckých médiích se v posledních dnech objevilo několik videí, ve kterých naštvaní Turci ničí vše americké. Kladivem rozbíjejí mobilní telefony společnosti Apple, sekáčkem zase půlí americké dolary. Turecký list Hürriyet přinesl i záběry, na kterých se lidé rozhodli americkou měnu zapálit. Turecký prezident sice spoluobčany vyzval, aby své iPhony vyměnili za samsungy, k ničení měny však Turky nepobídl. Naopak už několikrát zavelel, aby ti, co mají doma pod polštářem zásoby cizí měny, zavítali co nejdřív do směnárny. |
Vzájemné spory v průběhu časů už však web amerického ministerstva taktně nezmiňuje, přestože jich bylo hned několik. „To, co se teď děje, se dá přirovnat k roku 1974, kdy Turecko provedlo invazi na Kypr. Tehdy došlo k velmi výraznému ochlazení vztahů mezi Tureckem a Spojenými státy,“ uvádí Kučera. V této souvislosti je podle něj známý dopis amerického prezidenta Lyndona Johnsona, ve kterém v roce 1964 varoval Turky před připravovanou invazí na Kypr a pohrozil, že by NATO svému tureckému členovi v případě útoku nemuselo přijít na pomoc.
Vztahy obou zemí se podle něj pohybují ve vlnách a různých zádrhelů bylo v minulosti víc. Žádný však podle Kučery nebyl tak vážný jako nyní, anebo trval jen krátce stejně jako kyperské ochlazení. „K určitým konfliktům docházelo po nástupu AKP (vládní Strany spravedlnosti a rozvoje, kterou zakládal právě Erdogan, pozn. red.) v roce 2002, ale i nadále se jejich vztahy vyvíjely slušně,“ pokračuje turkolog.
Do historie však přece jen jeden americko-turecký konflikt vešel. V angličtině je dodnes známý jako „hood event“ (volně přeloženo jako událost s kápěmi). „Bylo to při druhé invazi do Iráku, kdy američtí vojáci 4. července 2003 zatkli turecké důstojníky a dali jim na hlavu pytle, které obvykle dávají zajatcům. To byla opravdu velká roztržka. Turci byli tehdy v Iráku také, zasahovali proti Kurdům, ale Američanům se to v momentu jejich invaze nehodilo. V Turecku byl o kauze dokonce natočen film Údolí vlků, který běžel i v kinech v Německu,“ vzpomíná Kučera na skandál, který byl pro turecké vojáky nanejvýš potupný.
Americká invaze do Iráku a využití základen v Turecku je navíc podle Kučery obecně něco, co Erdoganova AKP ráda kritizuje už od svého nástupu k moci.
Saúdskoarabský časopis Majalla pak k historii turecko-amerických vztahů přidává bod o egyptském hnutí Muslimské bratrstvo, které Turecko veřejně podporuje i přesto, že jej nejen Káhira považuje za teroristické. Zmiňuje i americký film Půlnoční expres z roku 1978. Ten přináší příběh Američana, který kvůli pašování drog skončí v tureckém vězení. Turecká vláda tehdy proti snímku protestovala a po celé zemi zakázala jeho promítání.
Slabý Obama a špatná chemie mezi Trumpem a Erdoganem
Za Trumpova předchůdce Baracka Obamy nebyly podle Aslana vzájemné vztahy tak vyhrocené jako dnes. „Turci si mysleli, že Američané nejsou dostatečně konzistentní, silní ani oddaní k tomu, k čemu se zavázali. Vzpomeňme takzvané červené linie, které Asadův režim v Sýrii mnohokrát překročil například použitím chemických zbraní. Američané říkali, že to bude potrestáno, ale nikoho nepotrestali. Turci si tehdy začali myslet, že je Obama slaboch a nikdo nebere Američany vážně,“ říká odborník.
V době, kdy se pučisté – tehdy byl v Bílém domě stále ještě Obama – pokoušeli svrhnout tureckou vládu, se ovšem znovu ukázalo americko-turecké přátelství. Washington totiž stejně jako zbytek světa stál za svými partnery a pokus o převrat odsoudil. „Vláda vytrvale podporuje demokraticky zvolenou vládu Turecka a jeho demokratické instituce,“ uvádí také dodnes vládní web. Do sporu o Gülena se však tato podpora nepromítla ani po výměně amerického prezidenta.
USA jsou posedlé sankcemi a šikanou ostatních, zastal se Írán Turecka |
„Od Trumpova nástupu se vztahy zhoršily, ale je otázka, jestli to je kvůli Trumpovi nebo spíš kvůli tomu, že se začala měnit situace v severní Sýrii v kontextu místních Kurdů. Američané se je rozhodli podporovat proti džihádistům, a tím pádem začali být Kurdové silnější, což Turci časem začali spojovat právě s americkou podporou,“ říká Aslan na obranu mnohdy nevypočitatelného prezidenta USA.
I jeho povaha však hraje roli. Oba odborníci poukazují na to, že k dobrým vztahům mezi jakýmikoliv státy je potřeba i osobní chemie mezi jejími lídry. V případě Erdogana s Trumpem se ale nedostavila. „Podle všeho si nesedli tak jako třeba Trump s Vladimirem Putinem,“ srovnává Aslan.
„Erdogan i Trump jsou alfa samci, kteří si chtějí prosadit svou. Ani jeden se nezdráhá použít drsný slovník nebo bouchnout do stolu. Myslím si, že jsou schopní si rozumět ve svém světě, kde platí agresivita, síla a hrubá rétorika. Ale na osobní rovině spolu zas tak dobře nevyjdou. Erdogan se rád obklopuje lidmi, kteří jsou mu podřízení a poslouchají ho na slovo,“ popisuje Kučera, podle kterého má turecký prezident „megalomanskou představu, že hraje nejvýznamnější roli na Blízkém východě, ne-li vůbec v Eurasii“.
Turecká krize se přelévá do Evropy, stahuje s sebou i českou korunu |
Něco podobného si o sobě podle Kučery myslí i Trump, ovšem v celosvětovém měřítku. A dva kohouti na jednom smetišti, to není ideální kombinace. „Ale asi se oba navzájem potřebují a cítí, že zastávají stejný světonázor. Řekl bych, že Trump vychází ještě hůř s Angelou Merkelovou než s Erdoganem,“ míní turkolog.
Podle oslovených expertů se snaha obou politiků zapsat se do historie projevila i poté, co Trump loni uznal Jeruzalém hlavním městem Izraele. „Erdogan se považuje za ochránce Palestinců a mohl to brát jako urážku své diplomacie,“ připomíná Kučera fakt, že se Turecko dlouhodobě angažuje v izraelsko-palestinském konfliktu. „Zase tak velký zájem na zhoršení vztahů s Izraelem však nemá,“ doplňuje jej Aslan.
Problém v Sýrii
Za současnou eskalaci napětí si tak obě strany zřejmě mohou rovným dílem. Trump situaci vyhrocuje impulzivním tweetováním a kroky, kterými mnohdy vyděsí i své nejbližší poradce, nebo hrubým prosazováním svého sloganu America First. „Erdogan však nedělá nic jiného. Tam je to zase Turkey First. Sice nepoužívá Twitter, ale jeho prohlášení před voliči jdou úplně stejným směrem. Ani jedna strana si nemá co vyčítat,“ míní Kučera.
Trumpova dohodaAmerický prezident Donald Trump v pondělí řekl, že nehodlá Turecku jakkoli ustupovat, aby se domohl propuštění amerického pastora Andrewa Brunsona a že si nedělá starosti z toho, zda odvetné sankce proti Turecku poškodí evropskou ekonomiku. „Je velmi smutné to, co Turecko dělá. Dělá strašnou chybu. Žádné ústupky nebudou,“ řekl s tím, že se domníval, že s Erdoganem uzavřel dohodu, podle které Turecko propustí pastora výměnou za americkou pomoc s osvobozením turecké herečky Ebry Özkanové. Tu zadržel Izrael s obviněním, že pašovala peníze a materiál pro palestinské radikály z hnutí Hamas. „Tu osobu jsem pro něj získal. Očekávám od něj, že toho vskutku nevinného a skvělého muže, skvělého otce a skvělého křesťana pustí z Turecka," uvedl Trump. Özkanovou Izrael deportoval v polovině července a potvrdil, že o její propuštění Trump požádal. Ankara nicméně odmítá, že by s dohodou souhlasila. |
Jak dlouho bude nynější napětí trvat, si netroufá odhadnout. „Protože i když se vyřeší kauza kolem pastora, pořád tady zůstane otázka americké podpory kurdským jednotkám YPG v Sýrii, což může trvat ještě dlouho,“ podotýká. I Aslan upozorňuje, že jakkoliv zadržení pastora rozpoutalo současné události, ve skutečnosti je to jen „třešnička na dortu“.
Jádro roztržky, jejíž příčiny se sbíraly několik posledních let, totiž leží právě v Sýrii. „Původně měli Američané a Turci docela jednotný názor na budoucnost Asadova režimu a také jednotnou pozici k ruské participaci na syrské občanské válce. Ale pak se vzhledem k americké pomoci rojavským Kurdům všechno začalo měnit,“ vysvětluje Aslan.
„Syrští Kurdové jsou pro Turecko otázkou přežití. Na nich stojí a padá turecká bezpečnost, alespoň z pohledu Ankary. Jestli se Kurdům podaří vytvořit souvislé území na severu Sýrie pod jejich kontrolou, pak by se třeba severosyrští Kurdové připojili k iráckým Kurdům. To by pak třeba přimělo turecké Kurdy, aby usilovali o nezávislost, a s tím by Turci měli obrovský problém. Toto je asi ten nejdůležitější důvod současných problémů,“ dodává expert.
Nebezpečí ze strany Kurdů Turci vyřešili známým, ovšem ze strany světových státníků nijak zvlášť kritizovaným krokem – invazí do severosyrského Afrínu. A USA tureckému postupu v Sýrii víceméně ustoupily.
„Bylo by dost nepříjemné, kdyby šly dvě armády NATO do přímého střetu. Turecko tvrdí, že se chce dostat do Manbidže a potom i dál do Sýrie. Pro Spojené státy je asi menším zlem, když si Turecko zabere kus severní Sýrie, než aby tam došlo k nějakému novému vzestupu Islámského státu,“ říká Kučera. Stále však podle Aslana jsou místa, kam Američané nechtějí Turky pustit. Připomíná i další aktéry, kteří v „malé syrské světové válce“ sekundují – Rusko a Írán.
Dusno poškodí mnohem víc Turecko než Spojené státy
Odborníci jsou rovněž zajedno v tom, že ze současné americko-turecké krize vyjde poražené především Turecko, zatímco Spojené státy roztržka nijak nepoznamená. A to ani v případě, že by Trumpovo neustálé uvalování sankcí na všechny strany způsobilo, že se dotčené státy semknou a vytvoří proti němu vlastní aliance. Turecka už se například po Trumpových slovech o slabé liře a silném dolaru zastal Írán.
„Racionálně vzato by do toho Turci mohli jít, ale spíše by to bylo spojenectví ad hoc. Navíc pokud by zpochybnili svou historickou alianci se Spojenými státy, neměli by pak šanci ustát konfrontaci s Ruskem – vojensky ani jinak. A i stále silnější Írán, který by třeba měl jaderné zbraně, je pro Ankaru noční můrou. Turci by se měli držet Severoatlantické aliance a domluvit se s Američany,“ říká Aslan.
Kučera podotýká, že zatímco Turci jsou na Američanech ekonomicky závislí, naopak tomu tak není. Írán je pro Turecko stále druhořadá země a rozdíly mezi nimi jsou pořád tak velké, že větší sblížení nehrozí. „Erdogan spíš naznačoval, že by se orientoval na země BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika, pozn. red.), ale nic z toho nevzešlo. Turecko potřebuje Evropu a ve druhém kroku i Spojené státy. A na tom se nic nezmění ani v budoucnu,“ uzavírá turkolog.
