Kdo vlastně v této krizi, vzešlé z odporu vůči rozhodnutí ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče dát vale Evropské unii, drží skutečného "černého Petra"? Západ, který si ve jménu "demokratických hodnot" počíná poměrně neortodoxně, nebo ruský prezident Vladimir Putin, o němž se v poslední době píše jako o Hitlerovi?
Meze demokratické vzpoury
Existují samozřejmě limity: každý polovojenský zásah je odsouzeníhodný; ale může být dnešní ukrajinská vláda lepší než ta předchozí? Přál bych si to. Zatím se o ní nedá říct téměř nic: vznikla z protestů a na troskách režimu náchylného poslouchat příkazy Kremlu, nicméně zvoleného ve většinových volbách.
Můžeme mít pochybnosti o dosavadním režimu, ale proč si myslet, že ten nový bude lepší? Nebyl o moc lepší ani za šéfa oranžové revoluce Viktora Juščenka a Julije Tymošenkové. Český velvyslanec pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška dokáže být v té věci lapidární: nikomu se nedalo nikdy věřit. Za Juščenka ani za Janukovyče.
Ve chvíli, kdy je legitimně zvolený prezident Janukovyč na útěku, můžeme se domnívat, že jeho nástupci mají moc ve svých rukou.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Nemají však to podstatné: nejsou zástupci ukrajinského lidu. Jsou toliko reprezentanty vzpoury, jež nám může být sympatická, i když některé její složky připomínají všechno, jenom ne demokratické zastoupení. Nemohou ale v čase krize svou zemi ubránit. Nemají na to armádu, a dokonce ani politickou moc.
Náckové a banderovci
To, co se v Rusku nazývá nacionální bolševismus, jehož oficiálním reprezentantem je jistý Eduard Limonov (o němž mimochodem vyšla nedávno skvělá kniha v nakladatelství Mladá fronta), má na Ukrajině obdobu: je jím stejná směska národoveckého extremismu a přesvědčení (a zde nemluvím jenom o kontroverzním odkazu Stepana Bandery), že revoluce ospravedlňuje všechno. Skutečně všechno?
Západ, který koncem loňského roku ústy amerického ministra zahraničí Johna Kerryho slíbil vzbouřencům podporu, dosud nepředložil účet, za jaký se rozhodl podporovat opozici. Nevíme, kdo konkrétně byl podpořen, nevíme ani, kdo je hlavním investorem. Je to opravdu nám velmi dobře známý finančník George Soros, jak se mluví v kuloárech?
Na Krymu se odehrály i protesty proti připojení poloostrova k Rusku:
Devětadvacátá země EU?
Za úvahami o zachování stability bychom měli hledat zájmy. Učí nás tomu teorie mezinárodních vztahů. A v zájmu Západu by jistě mohlo být připojení Ukrajiny mezi evropské politické národy, ale... Nejde jenom o ortodoxii.
Riziko rozpadu této země, zcela konkrétního rozpadu, je mnohem větší než představa o demokratické obnově země. Nahradí tuto úvahu sen o velkých investicích a privatizaci ukrajinských podniků?
Volyňské rozpomínání
Měl bych tu říct, že moji předkové z matčiny strany pocházejí z oblasti ukrajinské Volyně, té české Volyně, kde se odehrál největší masakr druhé světové války (Český Malín - co do počtu obětí dokonce tragičtější než známé Lidice). Přišli tam v polovině 19. století ještě za ruského cara Mikuláše II. "kultivovat půdu".
Vím, proč můj dědeček ze sovětské Ukrajiny po druhé světové válce odešel, ale nevím, co chce současná ukrajinská vláda. Už od jeho odchodu uběhlo mnoho let... Na budoucnosti Ukrajiny mi však záleží.
Kdo ale garantuje na Ukrajině demokracii? Volby, předběžně stanovené na konec letošního roku, budou dlouhých deset měsíců držet u moci ukrajinské politiky, kteří nemají žádné demokratické oprávnění vládnout?
Kanonáda metafor
Rozhodnutí prezidenta Vladimira Putina vstoupit na území Krymu je stará známá písnička. Žádná klíčová velmoc si ovšem nenechá ohrozit své strategické vojenské základny (ani Francie, ani Amerika na tom nebyly nikdy jinak), neřkuli, když autonomie Krymu vzešla z rozhodnutí sovětského vůdce Nikity Chruščova z roku 1954.
Ten daroval Krym Ukrajině při příležitosti 300 let, které uplynuly od jejího připojení k ruskému impériu, a on sám patrně neočekával, že by se Ukrajina osamostatnila od Sovětského svazu.
Představy a srovnání obsazení Krymu s Československem roku 1968 jsou efektní, ale jinak nemají žádnou jinou hodnotu. Důležité je vědět, že právě Ukrajinci v rámci Rudé armády osvobodili velkou část naší země.
Jistě, Sovětský svaz, podobně jako v případě Ukrajiny a Ruska, považoval Československo za svůj satelit a suverenitu bral jenom jako zástupnou nálepku (mnohem přesnější je asi srovnání s Jižní Osetií a Gruzií).
Ukrajina však má mnohem hlubší vztahy s Ruskem, což si uvědomíte ve chvíli, kdy zapředete rozhovor (bohužel) s jakýmkoliv Ukrajincem: stejná míra bohorovnosti, neřkuli fanatismu, odhodlání a zaslepenosti.
Chvála všem, kteří kdy četli Šolochova... Někdo tomu říká vlastenectví nebo třeba národní hrdost. Nic proti hrdosti, pokud za ní nezůstávají mrtví. A nebylo jich málo...
Obávám se, že cesta té ukrajinské demokracie bude ještě dlouhá, předlouhá a že rozhodující roli zde nebude hrát vůbec žádný Putin, ale duše ukrajinského lidu.
