„Totálně pasivní, nepohyblivé, chybí tonus, uzavřené, tiché, neschopné jíst a pít, inkontinentní a nereagující na fyzický stimul nebo bolest,“ popsal syndrom rezignace lékařský časopis Acta Pædiatrica podle listu The Independent. Jen za loňský rok se objevil u šedesáti dětí.
Typické pro švédskou nemoc je, že postihuje pouze děti žadatelů o azyl. Komu by hned na mysl vytanuli běženci z Blízkého východu a severní Afriky, mýlil by se. Švédsko se záhadnou nemocí zvanou syndrom rezignace podle BBC bojuje už téměř dvě dekády. Poprvé ji tamní lékaři diagnostikovali na konci 90. let. A jen mezi lety 2003 a 2005 zaznamenali více než čtyři stovky případů a někteří nemoci říkají „záměrné umírání“.
Nejzranitelnější jsou přitom děti přistěhovalců z bloku zemí bývalého Sovětského svazu, Balkánu, děti Romů či naposledy jezídů. Mnoho z nich před propuknutím nemoci žilo ve Švédsku celá léta, plynně umělo švédsky a bez problému se integrovalo. Jenže pak se něco zvrtne a děti začnou trpět čím dál větší apatií. Nejdřív si už jen nehrají tak jako dřív, nakonec však úplně přestanou chodit, mluvit a dokonce i otevírat oči.
Devítiletá Sofie se i se svou rodinou přistěhovala z bývalého SSSR před dvěma lety (její jméno BBC na žádost rodiny změnila a přesný původ neuvedla, pozn. red.). Od té doby spolu žijí v ubytovně pro uprchlíky v malém městě ve středním Švédsku. Dívka, která dřív milovala tanec, vypadá jako bez života. Její oči jsou zavřené, do nosu jí vede hadička. Umělou výživu má už dvacet měsíců.
„Její krevní tlak je normální, ale má vysoký tep, možná proto, že za ní dnes přišlo tolik lidí,“ popisuje lékařka Elisabeth Hultcrantzová, dobrovolnice v organizaci Doctors of the World. Malému děvčeti testuje reflexy a všechno funguje normálně. Dítě se však neprobírá.
Svět je kruté místo pro život
Lékařka varuje, že pokud Sofie nezačne otevírat alespoň ústa, může se při problému s umělou výživou udusit. „Když rodičům vysvětluji, co se děje, říkám jim, že je svět tak krutý a že se Sofie stáhla do sebe a odpojila tu část mozku, která má na starost vědomí,“ vysvětluje Hultcrantzová.
Podle odborníků děti se syndromem rezignace často viděly nebo zažily extrémní násilí, často spáchané na jejich rodičích, nebo pocházejí z rodin, které musely uprchnout z velmi nebezpečného prostředí. Je to i Sofiin případ.
Její rodiče v rodné zemi pronásledovala mafie. V září 2015 jejich auto zastavili muži v policejní uniformě. „Vytáhli nás ven. Sofie byla s námi a viděla, jak jí bijí matku i otce,“ vypráví otec s tím, že jeho ženu a dceru nakonec muži nechali jít, ale on musel zůstat, což Sofii notně rozrušilo. Křičela „prosím, najděte mého tatínka!“ a kopala do zdi.
O tři dny později otec rodiny obě kontaktoval. Další tři měsíce se rodina skrývala, až se nakonec přestěhovala do Skandinávie. Po příchodu ji několik hodin vyslýchala švédská policie. Sofiin stav se tehdy začal rapidně zhoršovat. „Po několika dnech jsem si všimla, že už si se svou sestrou nehraje tak jako dřív,“ říká její matka. Krátce nato se navíc rodina dozvěděla, že ve Švédsku nemůže zůstat. V tu chvíli už dívka přestala mluvit a jíst.
Dítě musí cítit bezpečí a jistotu, míní lékaři
Proč se rezignace dětí na nový život vyskytuje pouze v této jediné zemi, lékaři netuší. Říkají, že tam jsou pravděpodobně podmínky, které to umožňují. A je to také způsob, kterým děti mohou ve švédské společnosti vyjádřit svá traumata. Zda je nemoc nakažlivá, je podle lékaře Karla Sallina otázkou pro výzkum.
„Když se podíváte na úplně první případ z roku 1998 na severu Švédska, tak hned poté, co se o něm začalo mluvit, se objevily i další případy. Byly tu případy sourozenců, kdy onemocněl jeden a pak i druhý. Ale vědci zatím neví, zda je třeba aby byli pacienti v přímém kontaktu,“ podotýká lékař. Pořádný výzkum totiž zatím chybí a o nemoci se toho příliš neví. Jen to, že ji zatím všichni pacienti přežili.
Malý Georgi ze Severní Osetie pro New Yorker popsal, že v době, kdy byl schopný jen ležet v posteli, se cítil, jako by byl v křehké skleněné krabici hluboko v oceánu. Mluvení nebo pohyb by krabici mohlo rozbít a „voda by mě zalila a zabila“, líčil chlapec své tehdejší pocity.
Podle pediatra Larse Dagsona se lékaři shodují, že hlavní léčbou syndromu rezignace je dát dítěti pocit bezpečí a jistoty, že v novém domově budou moci zůstat. „V jistém smyslu dítě pocítí naději a uvidí, že má pro co žít. Jedině tak si umím vysvětlit, proč by právo zůstat ve všech případech, které jsem viděl, mohlo změnit situaci,“ míní.
...a na chvíli si odpočinout od rodiny, říkají další
Současná uprchlická krize se však na debatách o nemoci přece jen projevila. Z „apatických dětí“ se stalo politické téma a začaly se objevovat zprávy, že děti svou nemoc simulují a že rodiče schválně svým ratolestem dávají jed. Nic takového se však neprokázalo. Počet případů navíc pomalu klesá a v posledních dvou letech už se eviduje „jen“ 169 případů.
Všechny rodiny s dětmi stiženými syndromem rezignace mohly dosud ve Švédsku zůstat. S příchodem tisíců migrantů se však podmínky pro poskytnutí azylu zpřísnily a ani Sofiini rodiče stále neví, co s nimi bude, až jim vyprší třináctiměsíční vízum.
Další lékaři však říkají, že děti především musí cítit lásku a péči rodičů, protože si v minulosti prožily závažné trauma. Musí vidět, že rodiče jsou schopní se o ně postarat. Protože vědí, že jsou na rodičích absolutně závislé. Musí se vybudovat někdejší důvěra, nejdřív se však dítě musí uzdravit. Na čas se proto podle kliniky Solsidan musí s rodinou rozloučit.
„Informujeme rodinu o pokroku dítěte, ale ta s ním nesmí mluvit, protože dítě musí být závislé na našem personálu. Jakmile dítě oddělíme od rodiny, stačí pár dní a vidíme první signály, že je stále tady...“ říká Annica Carlshamrová z kliniky s tím, že jakékoliv rozhovory o migraci jsou před dítětem zakázány.
