„Všechno se mění a lidé se snaží přizpůsobit,“ řekl reportérovi amerického deníku farmář Afanasij Kudrin z vesnice Nalimsk ležící za polárním kruhem. „Je potřeba, aby se zima vrátila, ale je stále tepleji a tepleji,“ posteskl si třiašedesátiletý muž.
Ví, o čem mluví. Arktida se otepluje dvakrát rychleji než zbytek naší planety a to platí i pro Jakutsko, region na severovýchodě Ruska přezdívaný Království zimy. Je to obrovská oblast: Jakutsko zabírá dvacet procent rozlohy Ruska a pokud by bylo samostatné, bylo by osmým největším státem na světě.
Globální oteplování však zaběhlé pořádky rychle mění. Kvůli teplejším zimám a delším létům postupně roztává permafrost, který pokrývá 90 procent Jakutska. Místní téměř každé jaro čelí katastrofickým záplavám. Jejich domy se na podmáčené půdě hroutí, stoupající hladina vody vyplavuje mrtvoly z vesnických hřbitovů a ničí už tak vzácné a těžko sjízdné cesty.
„Lidé nedokážou dohlédnout rozměr této změny a naše vláda o ní ani neuvažuje,“ komentuje pozvolné tání věčně zmrzlé půdy Aleksandr Fjodorov z Melnikovova institutu pro výzkum permafrostu v Jakutsku.
Státní instituce nemají prostředky, aby dopad klimatické změny pořádně zmapovaly. Klíčovou je například otázka, kolik metanu se uvolní z tajícího permafrostu. Metan je totiž jako skleníkový plyn daleko efektivnější než oxid uhličitý a jeho uvolňování dál urychluje proces oteplování planety (více například zde: Hrozba skrytá v permafrostu. Bublající jezera v Arktidě straší vědce).
Krajina plná bradavic
V Jakutsku, správním centru stejnojmenného regionu, průměrná roční teplota během posledních dekád poskočila z minus deseti na minus 7,5 stupně Celsia. Tající a propadající se půda poškodila v třistatisícovém městě asi tisícovku domů. Po celém regionu se objevují termokrasy, propadliny a hrboly v terénu, které při pohledu z letadla vypadají jako obří bradavice a časem promění krajinu v bažinu.
Jakutsk. Rusko
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Ve vesnici Usun-Kjujol kdysi žilo 750 lidí, dnes z nich zůstává jen hrstka. Dříve rovná silnice lemovaná dřevěnými chalupami se zkroutila mezi termokrasy a už ani nepřipomíná cestu. Na rozmáčené a propadající se půdě se nedá hospodařit, stodoly a ploty se hroutí a lidé se stěhují pryč za suchou půdou, na které se ještě dá něco vypěstovat.
Nikolaj Makarov zůstává. Jeho dům se už čtyřikrát sesul natolik, že nešlo otevřít dveře a pod podlahu prosakovala voda, takže podlahy hnily. Dvaašedesátiletý vesničan proto staví nový dům na pilířích zapuštěných pět metrů hluboko, kde je ještě zmrzlá půda.
„Je to jako kdyby tudy prošla válka. Brzo v této vesnici už nebude žádná rovná půda. Mně zbývá tak třicet, čtyřicet let života, tak snad můj nový dům tak dlouho vydrží,“ říká.
Teplejší zimy, delší léto
Klimatická změna je patrná také v Sredněkolymském okrese. V tomto odlehlém koutě Sibiře o velikosti Řecka žije jen 8 000 lidí v celkem deseti vesnicích. Dříve zde léto trvalo od prvního června do prvního září, dnes je o několik týdnů delší.
A jestliže místní pamatují časy, kdy rtuť teploměru v lednu padala k minus šedesáti, dnes naměří „jen“ minus 45. Horní vrstva půdy, která v létě roztaje a v zimě zamrzá, dnes měří asi tři metry. Dříve to bylo maximálně 90 centimetrů. Půda je kvůli tání a zvýšeným srážkám mokřejší a Jakutsko je tak téměř každý květen dějištěm katastrofálních záplav.
Sredněkolymsku loni na jaře velká voda změnila přistávací dráhu v bažinu a malé letiště, které představuje životně důležitou bránu do světa, bylo na týden uzavřeno. V nedaleké vesnici Nalimsk zažili záplavy pět let za sebou.
Oteplování se podepisuje i na místní fauně. Dříve migrující ptáci, především turpani hnědí, přilétávali pravidelně první víkend v červnu. Nyní se objevují už na prvního máje a jsou mezi nimi i husy, což je novinka. Změnily se migrační trasy sobích stád.
Mamutí kly, vlčí hlava
Místní lovci byli zvyklí uchovávat ulovené maso a ryby ve sklepeních vyhloubených ve věčně zamrzlé půdě. Na tyto „přírodní lednice“ už ale není spolehnutí, protože půda taje a maso se kazí. „Musíme maso kupovat, ale není dobré, je moc suché,“ stýská si Vasilij Okonešnikov, vesnický předák z Nalimsku. „Kupovat maso je pro nás hanba, měli bychom lovit. Ale nemáme na výběr,“ dodává.
Ve vesnici Berjozovka žijí především Evenkové. Původní obyvatelé nezměrné tajgy mezi Jenisejem a Lenou opustili kočovný způsob života až na základě vládního nařízení v roce 1954 a jejich počty se vytrvale tenčí. Berjozovka je každé jaro zaplavena, oni se však odmítají odstěhovat, protože se bojí, že přijdou o loviště ryb.
„Jeden čas nám říkali, že máme vesnice opustit, ale lidé to nechtějí. Přišli by o všechno a celá naše kultura by zmizela,“ říká představitelka místní organizace původních sibiřských národů Okťabrina Novoselcevová.
31. května 2013 |
Rozmrzající půda komplikuje lov zvěře i zemědělství, místním však nabízí i nové možnosti obživy. Už v roce 1901 zde objevili prvního mamuta, který běhal po Sibiři přibližně před deseti tisíci lety, a nyní zachovalé ostatky těchto pravěkých monster vycházejí na povrch čím dál častěji.
Vykopávání mamutů je sice ilegální, jenže Číňané jsou za jeden mamutí kel ochotni zaplatit až 16 tisíc dolarů (asi 370 tisíc korun) a to už je částka, které se těžko odolává. Lovci klů ostatně objevili zachovalou vlčí hlavu z pleistocénu, o níž nedávno informovala světová média (Zmrzlá sibiřská půda vydala poklad. Vlčí hlavu starou 40 tisíc let)
