Dramatická změna odehrávající se v posledních letech za polárním kruhem je podle amerického deníku nejlépe viditelná na jezeru Esieh v přírodní rezervaci Noatak na severozápadě Aljašky.
Jezero o rozloze přibližně dvaceti fotbalových hřišť neustále vře, prská a vyvrhuje kusy bahna. Některé bubliny deroucí se k hladině jsou velké jako grapefruit. Příčinou této působivé podívané je metan.
Vědci odhadují, že z jezera denně vybublají dvě tuny metanu. Pro srovnání: stejné množství metanu vypustí šest tisíc krav, které jsou považovány za jeden z největších zdrojů tohoto skleníkového plynu.
Hrozba tajícího permafrostu
Arktida se v současnosti otepluje dvakrát rychleji než zbytek planety a teplota permafrostu je na historickém maximu (psali jsme zde: Arktický permafrost taje jako nikdy předtím, oteplování ovlivní celý svět). Z tající půdy uniká oxid uhličitý a metan, což přispívá k oteplování planety.
Urputně bublající jezero v aljašské tundře ovšem ukazuje na proces, kterému vědci říkají „zpětná smyčka“. V rozměklé půdě vznikají jezera, permafrost se v nich rychle rozkládá, a to vede k dalšímu uvolňování skleníkových plynů. Velké tání v Arktidě tak dál roztáčí spirálu oteplování.
„Jezera urychlují tání permafrostu. Zrychluje se to,“ řekla listu The Washington Post ekoložka Katey Walter Anthonyová z Aljašské univerzity. Uvolňování metanu ilustrovala tak, že na jednom zamrzlém jezeru vysekala díru do ledu a pak nad ní škrtla zapalovačem. Video dvoumetrového plamene vidělo na YouTube půl milionu lidí.
Jezero Esieh je ovšem jiné než ostatní metanová jezera. Je velmi mělké, na většině míst nemá ani metr. Výjimku ovšem tvoří místa, kde vyvěrá metan. Zde se dno náhle propadá až do hloubky patnácti metrů. Rozbor vzorků naznačil, že zdejší metan je „geologického“ původu. To znamená, že nepochází z rozkládajícího se permafrostu, ale vyvěrá z daleko větší hloubky.
Katey Walter Anthonyová se domnívá, že pod jezerem se nachází velká podzemní kapsa metanu. Podobné útvary podle vědců stojí i za tajemnými krátery na sibiřském poloostrově Jamal. Ty vznikly tak, že nahromaděný metan prorazil díru v permafrostu (více zde: Tajemství sibiřské jámy odhaleno. Věčně zmrzlou půdu prorazil metan). Kolik je v arktické půdě podobných plynových kapes, které čekají na osvobození, nikdo neví.
7. srpna 2014 |
Ekologové permafrost vnímají jako gigantickou mrazničku. V ní jsou po tisíce let zakonzervované mrtvé rostliny, které se kvůli mrazu nikdy zcela nerozložily. Jak se Arktida otepluje, proces rozkladu se nastartoval a do atmosféry unikají skleníkové plyny.
Jak rychle tento proces probíhá a jaký dopad to může mít na globální oteplování, vědci zatím netuší. Katey Walter Anthonyová tvrdí, že kvůli rozšiřování termokrasových jezer (vodní plochy vzniklé táním podzemního ledu v permafrostu) se mohou emise skleníkových plynů z arktické půdy do roku 2100 zdvojnásobit. Tání permafrostu tak má podle ní na naší planetu stejný dopad jako dva velké státy spalující fosilní paliva – například Německo.
Dominový efekt
Její hypotézu potvrzuje i fakt, že koncentrace metanu po zpomalení na počátku tisíciletí v poslední dekádě opět rychle rostou. Táním permafrostu se zabývala i mezinárodní studie zveřejněná na počátku srpna v Proceedings of the National Academy of Sciences.
Podle ní procesy jako tání věčně zmrzlé půdy, úbytek metan hydrátů z oceánského dna, oslabování rezervoárů uhlíku a úbytek ledu na hladině polárních moří přispívají k uvolňování nových zdrojů skleníkových plynů a snižují schopnost planety absorbovat uhlík a odrážet teplo.
15. prosince 2017 |
„Tyto rozdílové prvky mohou potenciálně fungovat jako řada dominových kostek. Jakmile jednu shodíte, posune Zemi směrem k další,“ vysvětlil agentuře Reuters jeden z autorů článku Johan Rockström. „Zastavit pád celé řady dominových kostek může být velmi složité, ne-li nemožné. Některá místa na Zemi se stanou neobyvatelná, jestliže se ‚skleníková Země‘ stane skutečností,“ dodal.
Výroční zpráva amerického Národního úřadu pro oceány a ovzduší (NOAA) o stavu globálního klimatu uvádí, že koncentrace skleníkových plynů v ovzduší dosáhla loni nových rekordních hodnot. Stejně na tom byla v roce 2017 výška hladiny světového oceánu, jež se od roku 1993 zvedla o 7,7 centimetru.
