Všemocný čínský vůdce Si Ťin-pching rád rýsuje představy o „novém čínském člověku“, jenž se co nevidět zrodí z všestranného rozvoje obrovské země. Jednou z jeho základních charakteristik je, že musí být bezpodmínečně pijákem mléka.
Tedy nápoje, nad nímž Číňané po celá staletí ohrnovali nos, neboť ho považovali za mírně nechutnou stravu barbarských nájezdníků ze severu.
Velký obrat směrem k mléku přišel někdy v půlce devadesátých let minulého století. Tehdy se ze sdělovacích prostředků začala linout mohutná reklamní kampaň, podle níž to bude právě mléko, co spasí čínský národ. Bílá tekutina začala být chápána jako jeden z atributů moderní bohaté společnosti. Jako strava budoucnosti.
Čínské státní plánovače prý ohromil tělesný vývoj Japonců po druhé světové válce. Američané totiž po obsazení Japonska zavedli ve školách speciální výživné programy, jež zahrnovaly mléko a vejce. Číňané usoudili, že právě díky nim se průměrná výška Japonců během jedné generace tak razantně zvedla. Zase to mléko! V čínských očích zkrátka činilo zázraky.
Mléko jako čínská ropa
Pro komunistickou stranu nebylo pouhou pochutinou, ale stalo se přímo klíčovým strategickým nástrojem. Tím, čím je pro jiné státy třeba ropa. Mléko je zdravé a výživné, Číňané po něm budou silnější a lépe obstojí v tvrdé konkurenci ostatních národů, to byla podstata veškerých sdělení.
Ještě dnes z projevů čínských předáků vysvítá, že mléko je tím pravým nektarem, jenž doprovodí říši středu k pozici světové supervelmoci.
Kvůli závadnému mléku má v Číně potíže 6 244 dětí, tři zemřely |
Číňané si na nápoj pomalu zvykali. I přesto, že většina z nich vrozeně nesnáší laktózu (většině populace chybí enzym laktáza, který pomáhá štěpit mléčné cukry), takže je pro ně mléko těžko stravitelné. Zatímco ještě za Mao Ce-tunga byla tato pochutina v podstatě na příděl jen pro potřebné, tedy pro malé děti, sportovce a samozřejmě stranické kádry, dnes je jí všude plno.
Čínská žízeň po mléku se zdá být neukojitelná. Úřady přišly s radikálním plánem, podle něhož se má v zemi spotřeba nápoje do poloviny tohoto století ztrojnásobit. Jak zvyšováním domácí produkce, tak navyšováním dovozu.
Na první pohled to vypadá, jako by se režim o své lidi opravdu příkladně staral, ve finále to však může být veliký problém. Nejen pro Čínu, ale pro celý svět.
Emise půjdou nahoru
Když se v roce 1949 zrodila komunistická Čína, disponovala jen 120 tisíci krav. Dnes je země třetím největším producentem mléka na planetě, chová kolem třinácti milionů dojnic a průměrný Číňan podle odhadů spotřebuje přes třicet kilogramů mléčných výrobků ročně. Starostlivým úřadům to pořád není dost.
Pokud by se spotřeba měla v příštích třiceti letech ztrojnásobit, znamená to, že se ve světě musí výrazně rozšířit plocha zajišťující krmivo pro skot. Experti spočítali, že například na Novém Zélandu téměř o šedesát procent, v Evropě o 39 procent. Avšak na úkor čeho?
Celosvětově tento scénář zároveň znamená razantní zvýšení emisí skleníkových plynů, které skot vydechuje. Nejméně o pětatřicet procent, varoval loni koncem roku mezinárodní tým vědců ve studii, již publikoval časopis Global Change Biology.
I v případě, že Peking zavede pro produkci mléka udržitelné standardy, by nárůst skleníkových plynů podle studie činil zhruba devatenáct procent.
Jízda na „mléčné dráze“
„Čínské mléčné dostihy budou mít značné negativní globální důsledky,“ říká nizozemský odborník Gerard Velthof. Říkejte to však Číňanům! Ti mají jeden silný argument: Zápaďané stále pijí daleko víc mléka, tak proč bychom nemohli my?
Zatím to vypadá, že je nic nezastaví. Ani časté aféry s mlékem kontaminovaným melaminem z hnojiv. Čína se zkrátka ocitla na „mléčné dráze“.
