Z české perspektivy to někdy vypadá, že pro Poláky se ruská invaze na Ukrajinu stala osobní záležitostí. Je to tak?
Samozřejmě ano. Pro nás je to hodně dlouhá historie. S Ruskem jsme vybojovali osmnáct válek, ať už jako Polsko nebo jakou součást Polsko-litevské unie. Když Moskva začala zabírat území Litevského velkoknížectví, které se rozkládalo na území dnešní Litvy, Ukrajiny a Běloruska, dotlačila Litevce k hledání podpory v Polsku a vzniku společného státu. Byla to aliance proti Rusku. Naše první personální unie byla namířena proti Řádu německých rytířů, které jsme porazili (v roce 1410 v bitvě u Grünwaldu, na straně vítězů tehdy bojoval i Jan Žižka, pozn. red.), a o dvě stě let později vznikla skutečná státní unie proti ruskému imperialismu.
Druhou věcí je, že Ukrajina dnes hraje stejnou roli, jakou jsme hráli my posledních tři sta let. Je to štít chránící nás před ruským imperialismem. Nejde jen o území. Cílem ruské invaze je zlikvidovat Ukrajinu jako politickou entitu. Což znamená vyhlazení elit a masové vraždění. Když vidíme, jak v Buči stříleli lidi do hlavy, hned si vybavíme, že totéž dělali v roce 1939 v Polsku. Mysleli jsme si, že to je minulost, ale není. Víte, lidé se někdy stydí, že na ostatní národy nahlížejí stereotypně. A my jsme vlastně překvapení, že naše stereotypy ohledně Ruska se ukázaly jako naprosto pravdivé.
Není to o Putinovi. Jsou to divocí a primitivní lidé. Nemají žádný respekt k lidskému životu, nechovají se jako civilizovaný národ.
