Australský dokumentární fotograf a režisér Stephen Dupont dokumentuje...

Australský dokumentární fotograf a režisér Stephen Dupont dokumentuje kriminální gangy na Papui Nové Guineji (2023) | foto: Stephen Dupont

Pro ragby se tam i umírá. Filmař točil o „náboženství“ nebezpečné Papuy

  • 2
Před necelými padesáti lety Papua Nová Guinea získala nezávislost na Austrálii, teď se do ní přes zbožňované ragby snaží dostat zpět. „Na Austrálii coby koloniální moc Papuánci vzpomínají v dobrém a s nostalgií, vztahy mezi oběma zeměmi jsou přátelské,“ říká fotograf a režisér Stephen Dupont, který se na ostrov opakovaně vrací. Dokumentuje tamní ghetta, gangy a nejnověji ve svém dokumentárním filmu The Doggies také papuánskou posedlost: australské ragby.

„Chtěl jsem ukázat, že kromě obrovského násilí je v té zemi i něco pozitivního,“ říká australský fotograf a dokumentární režisér Stephen Dupont. „Na Papui Nové Guineji jsem také natáčel různé pořady, většinou aktuální události pro televizní vysílání. Ale v první řadě se věnuji fotografii, to je většina mé práce. Zajímají mě sociální témata a mizející svět, jednoduše vše, co se z tohoto světa postupně ztrácí.“

Za rozhodnutím natočit film o Papui Nové Guineji byly také sociální důvody? Nebo co vás tam vůbec přivedlo?
Papua Nová Guinea je země, do které jezdím relativně často a už poměrně dlouho. Vydal jsem o ní už dvě fotografické knihy a teď také film. Měl jsem pocit, že tento příběh si zaslouží mít také zvuk a hlas. Je to osobní zpověď a dlouhodobý závazek komunitě, která mě přijala. Strávil jsem opravdu dlouhou dobu tím, že jsem si získával důvěru a přátelství Papuánců, aby mě vůbec pustili mezi sebe. Takhle jsem také náhodou potkal jednoho trenéra ragby a jeho syna, kteří vedli ragbyový tým v hlavním městě, v Port Moresby. Několik let jsem pak dával dohromady příběh o sportu, ghettech a australské ragbyové lize.

Stephen Dupont (1967)

Stephen Dupont je australský dokumentární fotograf. Jeho práce jsou publikovány po celém světě a vynesly mu nejprestižnější fotografická ocenění, včetně Zlaté medaile Roberta Capy, Ceny válečného zpravodaje Bayeux a prvních cen v soutěži World Press Photo. „Zajímají mě sociální témata, teď v poslední době také mizející a umírající planeta. Hodně se teď také zabývám tématem klimatické změny a obecně konce světa ve smyslu toho, co ještě můžeme udělat, abychom ho zachránili. To se týká zejména i mé vlastní země, Austrálie, kde se nám pravidelně střídají rozsáhlé záplavy, požáry a extrémní počasí sucha. Právě jsem se také vrátil z Antarktidy a sledoval jsem, co se děje tam,“ říká Dupont o svém fotografickém zaměření. Fotografie je pro něj na prvním místě, film The Goddies je jeho prvním dokumentem. „Natočil jsem i další jiné filmy ale ty nebyly zveřejněny. Byly to takové malé obskurní filmy, jeden z nich byl třeba o drogově závislých v Afghánistánu,“ říká Dupont. Za fotografickou práci z Afghánistánu získal v roce 2007 grant W. Eugena Smithe pro humanistickou fotografii.

Kdy jste Papuu navštívil poprvé?
V roce 2004 a to také bylo poprvé, kdy jsem se s hráči ragby setkal. V té době jsem dělal fotografie papuánských pouličních gangů, o nichž jsem nakonec vydal knihu. Papua je docela nebezpečná země a pokud nemáte vyloženě od někoho pozvání, nikdy byste se do těch míst, kde jsem byl, nedostali. Hlavně by to ani nebylo bezpečné. Chtěl jsem vyprávět příběh lidí, o jejichž zemi koluje spousta negativních věcí, a zaměřit se naopak na něco pozitivního, v čem lze vidět i naději. Tu jsem našel právě v ragby. Každý tu má sen, že se z něj stane profesionální ragbyový hráč. A pro mě to byla i možnost, jak se podívat dál než za kriminalitu a gangy. Ano, ta společnost má řadu problémů, ale zároveň v ní jsou i lidé, kteří se s nimi se snaží něco dělat.

Nejdřív vás ale přitáhly právě gangy?
Ano, určitě. Kriminalita, násilí, gangy, policejní zvůle. Poté jsem objevil řadu dalších věcí. Začal jsem víc poznávat papuánskou kulturu a dějiny. Papua má obrovskou kulturní a jazykovou rozmanitost, jen na tomhle malém ostrově je asi 800 kmenů a 800 různých jazyků, to je neuvěřitelné.

Papuánci jsou doslova posedlí ragby a australskou ragbyovou ligou. Proč?
Australané ragby přivezli na Papuu ve čtyřicátých letech, během druhé světové války. Australští vojáci přítomní na Papui mezi sebou ragby hráli a to bylo poprvé, co Papuánci tuto hru viděli. A během dalších let popularita vystřelila tak raketově, že z ragby se stal papuánský národní sport. To je snad jediná země na světě, ani v Austrálii ragby není uznáno coby oficiální národní sport. A všichni Papuánci velmi pozorně sledují australskou National Rugby League (NRL). Znají týmy, mají své oblíbené hráče a někteří Papuánci v australské lize také hrají. A malé děti o tom sní. Je to také jedna z mála možností, jak se dostat z ghett, v nichž žijí. I ragby ale provází násilí: nejsou neobvyklé ani vraždy, když oblíbený tým prohraje, pořád jsou tu problémy s alkoholem a drogami. Není to tedy žádná nadsázka, když řeknu, že Papuánci kvůli ragby dokonce umírají. Ragby je na Papui opravdu neobyčejný fenomén, nikdy jsem neviděl nic podobného.

Separatisté unesli na Papui pilota ze Zélandu. Indonéská armáda nevylučuje akci

Ta obrovská obliba ragby je také mezi ženami?
Ano, i ženy tu hru milují. Také ženy mají své ragbyové týmy. Samozřejmě to nemají v papuánské společnosti jednoduché, ale věci se pomalu začínají měnit. Je to těžké pro muže, ale ještě desetkrát těžší pro ženy. Žít tady i hrát.

Záběr z dokumentárního filmu The Doggies (2023)

Jaký je nyní vztah mezi Papuou a Austrálií? Před ani ne padesáti lety si Papuánci odhlasovali nezávislost a teď se přes ragby a australskou ligu do Austrálie snaží dostat zpět.
Papuánci Austrálii milují. A i po vyhlášení nezávislosti v sedmdesátých letech je stále spousta lidí, kteří by přítomnost Austrálie chtěli zpět. Myslí si, že s Australany byl život jednodušší. Teď mají sice vlastní, ale zkorumpovanou vládu, žádnou síť sociálního zabezpečení, obrovskou nezaměstnanost kolem 80 procent… To za australské správy zdaleka tak špatné nebylo. Je tu tedy určitá nostalgie, je to i nejbližší soused a Austrálie sem stále dává hodně peněz na rozvojovou a humanitární pomoc. Vztah k Austrálii je tedy velmi příznivý a velký podíl na tom má i ragby a NRL.

Papua má přitom obrovské rezervy nerostných surovin…
Jsou tu mezinárodní firmy, které těží nerostné suroviny, zemní plyn, zlato a další. Papua má obrovské rezervy, peníze z nich jdou ale do zahraničí a sami Papuánci z nich nic nevidí.

Na Papui se rozhořelo kmenové násilí, při masakru umíraly matky a děti

S vlastní vládou nic nedělají a místo toho veškerou svou pozornost věnují sledování a hraní ragby?
Jako ano. Ragby je ale takový mikrokosmos v makrokosmu celé země. Je to sociální lepidlo rodin, čtvrtí, měst i celé země. Je to to, co každého v pozitivním smyslu spojuje.

Ragby sice Papuánce baví, ale je za tím něco víc? Může to být motor společenských změn?
Domnívám se, že ano. Ragby jim dává určitou disciplínu. Učí děti: nepij, nefetuj, choď včas, trénuj a pracuj na sobě. To v tom všeobecném zmaru vůbec není málo.

Záběr z dokumentárního filmu The Doggies (2023)

Stačí to? Je takových ragbyových týmů dost?
Ano, ty jsou všude. V každé vsi, městě a provincii probíhají zápasy na amatérské i profesionální úrovni. A pak je tu samozřejmě nejvyšší soutěž, australská liga.

Znamená to, že v podstatě každé papuánské dítě projde alespoň načas ragbyovým tréninkem?
Absolutně. Je v podstatě nemožné a nemyslitelné se tomu vyhnout. Děti se skoro rodí s ragbyovým míčem v ruce. A pokud žijí v prostředí, které je natolik chudé, že nemají ani na míč, pak si vyrobí nějakou jeho náhražku. Každý něco má. Je to společenská a komunitní věc, drží to lidi pohromadě, a je to také duchovní záležitost.

Jak to myslíte, duchovní?
Ragby je úzce spojené s křesťanstvím, které na Papuu dovezli misionáři. Teď je tu v podstatě každý křesťan. Ať už katolík, protestant, evangelík, adventista, cokoli… křesťanství je tu všudypřítomné. Takže se také všichni modlí za vítězství svých oblíbených týmů.

Pacifik jako hradba proti Číně. Desetiletí striktní Austrálie rozdá tisíce víz

Pokud je ragby takhle populární už zhruba osmdesát let, pak jím prošlo několik papuánských generací. Ve společnosti by tedy měly být vidět nějaké výsledky. Pomohlo to za tu dobu dostat se z kruhu chudoby a kriminality?
Upřímně, moc toho stále nevidím. Těch problémů tam je tolik… Rugby league určitě pomáhá na nižší úrovni a nepochybně tento sport pomohl mnoha lidem. Situace v zemi by bez ragby určitě byla horší. Ale není to spása všeho, to si musíme přiznat. Zároveň v tom ale vidím potenciál pro budoucí změnu. Například to, co se děje nyní: Papuánci se snaží vytvořit vlastní tým, který by byl natolik dobrý, aby mohl hrát v australské lize. O to usilují už řadu let. Jedna z překážek je ale to, že i kdyby jejich tým byl sebelepší a mohl se do ligy kvalifikovat, stejně do ní nebudou moci vstoupit, dokud prostředí na Papui bude stále tak nebezpečné jako nyní. Australské týmy tam prostě nebudou chtít hrát. To je velký předpoklad vstupu do NRL a zároveň velká motivace pro to, věci zlepšit. Pokud tu bude pořád tak nebezpečno, australská liga se sem nepřesune. Pokud ji Papuánci opravdu tolik chtějí, budou se muset snažit. A já si myslím, že během několika málo dalších let to zvládnou.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video