Přesto je Grygar klidný: "Zatím známe pět potenciálně nebezpečných těles, které by po svém splynutí vysílaly záření gama, pro nás smrtelné. Ale nejdřív můžeme takový výbuch čekat za 220 milionů let."
GIGANTICKÉ VÝBUCHY SUPERNOV
Do loňského roku považovali astrofyzici za největší energetické výbuchy ve vesmíru exploze supernov. Dosud poznali dva typy vyhasínajících hvězd a dva způsoby jejich pohřbu. Buď se z hvězd, které existují v páru, stanou bílí trpaslíci a ti se sami zničí překotnou termonukleární reakcí - odborníci mluví u supernově typu I. Anebo se velmi hmotná hvězda, která převyšuje naše Slunce aspoň dvanáctkrát, zhroutí do neutronové hvězdy anebo černé díry - pak se jedná o supernovu II. V každém případě se uvolňuje obrovská energie ve formě elektromagnetického a gravitačního záření, neutrin, částic kosmického záření a rázové vlny.
Vybuchující supernova rozpráší do prostoru během několika málo týdnů tolik energie, kolik vyzáří Slunce za celou předpokládanou dobu své existence, tedy za deset miliard let. A tím zničí možný život do vzdálenosti třiceti světelných let od místa exploze.
EXPLOZE ROZNĚTKOU KE VZNIKU
Naše Slunce však nemůže skončit jako supernova, protože nemá ani partnera, s nímž by společně vybuchlo, ani není hvězdným gigantem. Až přijde jeho chvíle, ve svých předsmrtných křečích se nejdřív nafoukne, spolkne Merkur, Venuši a zřejmě i Zemi, a nakonec zdegeneruje do podoby bílého trpaslíka. Ovšem tahle katastrofa čeká naše prapotomky nejdřív za pět miliard let.
Nicméně exploze blízké supernovy zřejmě odstartovala proces vzniku sluneční soustavy. Její rázová vlna způsobila, že se jedna kupka galaktické pramlhoviny začala formovat do větších těles, ze kterých se nakonec vykrystalizovaly Slunce, planety, měsíce a další objekty naší soustavy.
Na druhé straně za poslední více než čtyři miliardy let žádná další supernova v naší blízkosti svůj pohřeb neohlásila. Jinak by totiž na Zemi nemohl vypučet život. Přitom astrofyzici vidí, že každou vteřinu vybuchuje jedna supernova. Naštěstí v naší Galaxii čili Mléčné dráze to bývá pouze jednou za sto let.
ZÁHADA STARÁ ČTVRT STOLETÍ
Záblesky záření gama objevily americké vojenské družice Vela, které měly zjišťovat neohlášené výbuchy atomových zbraní. A protože měly detektory také pro tento typ záření, v roce 1973 ho zaregistrovaly. Vědcům trvalo delší dobu, než zjistili, že záblesky gama nepocházejí z atomových explozí, nýbrž přicházejí ze vzdáleného vesmíru.
Až do loňského roku si nevěděli astrofyzici se záblesky gama, zvané zkráceně GRB, rady. Přitom pozorovacího materiálu měli dost - denně vybuchuje jeden zdroj záblesků gama. Ještě v roce 1996 psal Jiří Grygar, že navzdory více než dvěma tisícům vědeckých studií nikdo nedokáže identifikovat jejich zdroje. Dokonce ani speciální seminář největších hlav astronomie a fyziky na nic nepřišel.
Až teprve gama záblesk ze 14. prosince 1997 se podařilo v květnu následujícího roku objasnit. Zdrojem byl objekt o průměru necelých sto kilometrů a ležel od nás deset miliard světelných let daleko. "Během několika minut uvolnil energii stokrát mohutnější než supernovy třídy I," konstatuje Grygar. "A to je srovnatelné se zářením všech běžných hvězd v pozorovaném vesmíru!"
Loni určili astrofyzici, že původcem dalšího GRB byla 25. dubna podivná supernova, nejspíš velmi hmotná hvězda, která se přeměnila v černou díru.
DÁVKA ZA 10 MILIONŮ LET
Na základě těchto pozorování navrhli loni teoretici dva modely GRB - buď se slijí dvě neutronové hvězdy, anebo se osamělá neutronová hvězda zhroutí v černou díru. Výpočty ukázaly, že tato exploze může hrozit život v našem koutku vesmíru jednou za sto milionů let. "Avšak pokud se týká potenciálně nebezpečných binárních pulsarů, dnes jich známe pouze pět - a ty mohou splynout nejdřív za 220 milionů let," podotýká Jiří Grygar.
Jak by se následky takového blízkého gama výbuchu projevovaly na Zemi či na jiné podobné planetě?
Nejprve by se na obloze objevila jasná modravá skvrna větší než měsíční úplněk - to by byl nálet paprsků gama. Záření postupně rozbije molekuly dusíku a kyslíku v zemské atmosféře, takže vzniknou oxidy dusíku, které začnou pohlcovat světlo a ničit ozonovou vrstvu. Likvidace ozonového štítu vystaví Zemi zhoubnému ultrafialovému záření Slunce. Po několika dnech dorazí k planetě energetické částice primárního kosmického záření, které vyvolají spršky dalších elementárních částic - sekundárních mionů. Lidé dostanou dvojnásobnou smrtelnou dávku radioaktivity. Miony proniknou do hloubky několika stovek metrů. Během měsíce zasáhne Zemi takové množství záření, jaké dnes dostává za deset milionů let.
Miliony let má nyní lidstvo na to, aby kosmické gama katastrofy dokonale prozkoumalo, naučilo se je předpovídat a v případě nutnosti našlo i způsob své vlastní záchrany.
 Gama záblesk zachycený minulou sobotu. |
