ČTĚTE TAKÉ:
Únosci propustili na haiti českého misionáře
Jak vlastně došlo k vašemu únosu?
Tady na Haiti pracuji už tři a půl roku. Působím v malé vesnici, která leží deset hodin cesty od hlavního města. Minulé úterý jsem jel požádat o jídlo pro školu s 250 dětmi. Projížděl jsem po bulváru v hlavním městě Port-au-Prince, když se na mne z bočních uliček vyřítilo asi dvacet mladíků ve věku od dvanácti asi do dvaceti let.
Proč jste nedupl na plyn?
Já mám takový pick-up a oni na něj naskákali. Rozbili mi cihlou okno, takže jsem nic neviděl. A proto jsem jaksi pudově dupnul na brzdu. Oni mne pak vytáhli ven tím rozbitým oknem a servali ze mne všechno, co mělo nějakou cenu. Docela nepříjemně mne poranili, když mi strhávali kovové hodinky.
Opravdu je běžné, že na třídách hlavního města Haiti jsou přepadána auta?
Tady bývají v rádiu hlášení o tom, které části Port-au-Prince jsou nebezpečné. Ale já nemám rádio a tak jsem nevěděl, kam můžu či nemůžu zajet. Na jedné křižovatce jsem odbočil a najednou jsem se dostal do úseku, kde nebylo žádné auto. Vjel jsem vlastně do středu banditů. Přitom jsem jel tak, jak se jezdí ve městech, čtyřicítkou nebo padesátkou a oni toho využili.
A co policie?
Policisté se tu vyskytují, ale i oni mají často strach z banditů. V Česku moc nepotkáte lidi se zbraněmi v rukou. Tady působí ozbrojené bandy, které mají často lepší zbraně, než policie. Ta by ani nevjela do zón, které ovládají bandité. V nich na policisty nenarazíte.
Proč vás ti mladíci unesli?
Haiti se potácí v bídě. Tato země je velká jako Morava, ale žije tu osm milionů lidí. Je neuvěřitelně přelidněná, ale kromě rumu se tu nic nevyrábí. Vše se musí dovážet a země se tak propadá do obrovské bídy. Jediným motivem únosů jsou tu peníze.
Ale proč čekali peníze právě u vás?
Obyvatelstvo Haiti tvoří z 98 procent černoši. Běloch je tu symbolem peněz. V chápání zdejších lidí je to někdo, kdo má peníze a možnosti.
Myslíte si, že před únosem vás nějak sledovali?
To ne. Přijel jsem z daleka. Oni ale číhají u cest. Vytipují si někoho, o kom si myslí, že by mohl dát peníze, a pak se jej pokusí unést. Unášejí i rodilé Haiťany.
S vámi jel ještě nějaký chlapec...
Ano. Je to čtrnáctiletý sirotek a já si jej vždy beru, abychom byli dva, kdyby se něco stalo. Když se teď na to dívám, tak myslím, že dopadl ještě hůře než já, i když ho nakonec nechali běžet. Předtím ho totiž surově zbili. Podařilo se mu však dostat se k jedné kongregaci řadových sester a ty poslaly mail do mé farnosti i představenému mého řádu na Haiti.
Co udělali s vámi?
Zatáhli mne do svého hnízda, které měli v boční uličce. Tam mne naložili do jiného auta a zavezli někam do středu Sluneční čtvrti, což je nejchudší část Port-au-Prince. Tam už byli jejich šéfové, muži ve věku 35 až 40 let.
Jak se chovali?
Snažili se mi nahnat strach. Strčili mi pistoli před obličej a požadovali číslo, na kterém mohou chtít peníze. Hrozili, že mi useknou hlavu a že než mne zabijí, přerazí mi nohy. Pak mne zavřeli do místnosti, kam světlo přicházelo jen přes děravé cihly. Ten úterní večer, kdy mne unesli, byl okolo obrovský hluk. Bylo vidět, že únosci mají radost a oslavují: řvali, stříleli do vzduchu, slyšel jsem bubny i muziku.
Pomohlo vám nějak to, že jste kněz?
To mi pomohlo hodně. Když mi hrozili, že mi useknou hlavu, zeptal jsem se jich: "Vy zabíjíte kněze?" Oni se mne zeptali, zda jsem kněz a když jsem řekl, že ano, chtěli mne někteří z nich propustit. Jakmile jsem to řekl, cítil jsem, že teď už by mne nezabili - k církvi mají respekt. I ti, kdo střílejí na policii nebo OSN, jdou v neděli do kostela.
Jak to vypadalo v dalších dnech?
Byl jsem zavřen v místnosti, kde byla tma. Jednou denně mi nosili jídlo, hlavně špagety. Jinak jsem byl v izolaci. Nevěděl jsem, co bude. První noc jsem měl obrovský strach. Hlasitě jsem se modlil růženec ve všech jazycích, které znám - v češtině, němčině, latině, francouzštině i kreolštině. Byl tam strašný řev, ale když jsem začal zpívat, vypnuli rádio.
Nechtěl jste v takové situaci opustit Haiti?
To je samozřejmě první věc, která vás napadne. Říkáte si: "Já se jim snažím pomoci a oni mne chtějí zabít! Až se odsud dostanu, sednu na první letadlo do republiky a letím pryč." Ale když se uklidníte a začnete se na to dívat v širším kontextu, začne vám jich být líto. Ti lidé žijí v otřesných podmínkách, mají hlad. Mně nakonec bylo líto i těch banditů, kteří zabíjejí lidi.
Bylo velké riziko, že vás zabijí?
Víte, ti lidé pořádně neposlouchají ani šéfy své tlupy. Jeden udělá něco nepředvídatelného a člověk přijde o život, ani neví jak. Z toho jsem měl trochu strach.
Stává se, že únosci na Haiti zabijí své oběti?
Byla tu řada případů, kdy se unesení zpátky nevrátili. Platí zásada, že čím dříve a rychleji se začne jednat, tím větší jsou šance, že člověk unikne živý.
Věděl jste, co se děje venku?
Skoro každou noc jsem slyšel boje mezi oddíly OSN s ozbrojenými bandami. Jednou jsem slyšel střelbu jen pár set metrů ode mne. Jen přes den, když děti chodily do školy, to utichalo. Když mne pak propouštěli, řekli mi, že kdyby chytili vojáka OSN, tak mu tu hlavu useknou. Nenávidí je, protože zabili či zranili už spoustu banditů. Možná proto se mnou zpočátku zacházeli tak tvrdě: když vidí bělocha, tak je nejdříve napadne, že je to někdo z OSN.
Řekli vám něco o jednáních, která vedli s vaším řádem?
Ti bandité se mnou moc nekomunikovali. Neřekli mi, s kým jednají a jak jednají. Nechali mne v izolaci. Ale drželi mne v centru obydlené čtvrti. Ve čtvrtek jsem slyšel mši, jejíž zvuky sem doléhaly z nedalekého kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie. Kolem mne chodily děti do školy. Snažil jsem se na ně mluvit...
Jak na to reagovaly?
Zpočátku se ostýchaly, ale pak, když jsem na ně mluvil... Víte, Haiťani jsou strašně komunikativní. Ty děti se čtyřikrát či pětkrát přišly zeptat, jak se mi daří. Když jsem řekl, že mám hlad, přineslo mi jedno děvče dva banány. Bandité se snažili ten kontakt omezit, ale úplně to nešlo. I při kontaktech s nimi jsem se snažil odlehčit to napětí - snažil jsem se vtipkovat, aby se s nimi člověk nějak sblížil.
Čím jste vyvolal zájem u dětí?
Běloch tu působí exoticky - mnoho dětí ho nikdy nevidělo. Mají přirozenou touhu podívat se na bílého, sáhnout si na něj, na jeho vlasy... Samozřejmě, byly to děti, rodiny těch banditů.
Myslíte, že i z nich vyrostou další únosci?
Když mě pouštěli, žádal jsem je, ať nedávají dětem do rukou zbraně. Mládež je tu ozbrojená už od čtrnácti. Ale oni jsou hrdí na to, že jsou bandity. Svým způsobem se možná snaží napodobovat to, co viděli někde na videu či v televizi. Ale i jejich okolí v nich vidí hrdiny, kteří živí celou čtvrť. Podporují je i obyčejní lidé, kteří nic takového nedělají a ani s tím nesouhlasí. Peníze, získané únosy, se totiž rozdělí.
Jak došlo k vašemu propuštění?
Dověděl se o mně jeden kněz, který jim dodává pitnou vodu - bez něj by museli pít vodu z kaluží. Patří k lidem, které oni respektují. Můj řád se na něj obrátil a on poslal člověka, aby mě hledal. Trvalo to dva dny, než mě našel. Můj řád mezitím kontaktoval i další lidi, mluvilo se o tom také v místním rádiu. Úplně mi vyrazilo dech, že se to tak rychle dostalo i domů. Když bandité nakonec souhlasili, že mě propustí, poslali pro mě jednoho Haiťana, aby mě převzal. Když mě vyvedl z místnosti, kde jsem byl držen, poprvé jsem viděl, kde se vlastně nacházím.
Jaká je vlastně role církve na Haiti?
Je to jedna z mála institucí, která tu dělá něco pro chudé. Na Haiti působí mnoho církevních řádů, které se snaží něco dělat s chudobou. Jsou mezi nimi lidé, které respektují i bandité. Dostávají od nich ošetření, když utrpí zranění při přestřelkách. Toho kněze, který mi pomohl, také respektují - nemají jej rádi, že jim kazí kšeft, ale respektují ho.
Jaké byly poslední chvíle s bandity?
Ještě ten poslední den se hádali, zda mne propustí nebo ne. Jedni říkali: Je to kněz, pustíme ho. Jiní říkali: Ne, nepustíme ho, dokud nedají další peníze. Když mne nakonec vyvedli ven, stálo jich tam asi deset spolu se šéfem. Ten mně plácal po rameni a říkal: "Čtyři dni jsem tě tu živil - tak to abys něco připlatil! A nemluv o nás špatně!" Když jsem pak odcházel, všichni mně řekli: "Otče, modlete se za nás." A ujišťovali mne, že teď už k nim mohu kdykoli přijít.
Co vaše auto - to si nechali?
Ne, vrátili mi ho. Bylo sice dost roztřískané, ale vrátili mi ho, i když určitě nechtěli. V to jsem ani ve snu nedoufal. Nejvíce asi zapůsobilo, že uznávali toho kněze, který jim dodával vodu.
Jak na vás ty tvrdé dny zapůsobily?
Spoustu věcí si teď přerovnávám. Možná to není logické, ale za tu zkušenost jsem vděčný. Naučilo mne to skládat více důvěry v Boha, v modlitbu. Budu se snažit ještě více pracovat proti chudobě. Je to bída, která vytváří něco takového.
Co teď chcete dělat?
Určitě budu pokračovat v díle, které jsem začal. Snažím se dostavět školu pro 250 dětí. Tam, kde působím, je 60 procent lidí negramotných. Druhá věc, která mne trápí, je zdravotnictví. Lidé tu umírají na banální nemoci, které by vyléčily léky za pár korun. Školství a zdravotnictví jsou jedním z hlavních problémů ostrova.
Ale vaše úsilí může být jen kapkou v moři. Napadá vás, co je třeba udělat, aby byl život na Haiti jiný?
To, co dělají řády, je jen kapka v moři. Ale matka Tereza říkala, že kdyby té kapky nebylo, moři by chyběla. Když jsem tu byl rok, ptal jsem se jednoho starého kněze, co se dá udělat s poměry na Haiti. Řekl mi: "Tuhle otázku si kladu už 45 let a ještě jsem na nic nepřišel." Ani já nevím, co udělat, aby se to změnilo. Strašně bych si tu změnu přál, ale moc v ni nevěřím.
Proč jste tak skeptický?
Situace, jaká tu je - ta nejednota, neschopnost shodnout se na něčem - to existuje od dob otroctví. Působí tu i blízkost USA: lidé nemají v hlavě nic jiného, než myšlenku na útěk. A tak ti, kdo by mohli něco udělat, utečou do Ameriky. Zůstávají jen ti, kdo nedokáží udělat nic.
Myslíte si, že okolní svět může Haiti nějak pomoci?
Možná by pomohlo, kdyby si vyspělá třetina světa uvědomila, že naše planeta, to není jen Evropa a USA - daleko větší část na ní tvoří chudé země, které zápasí s problémy, o nichž se nám ani nesní. Byl bych rád, kdyby došlo k oživení solidarity se třetím světem. Vždy mne oslovovala osobnost matky Terezy, která dala podnět k tomu, aby se s bídou třetího světa něco udělalo.
Připomínám si tu slova papeže Jana Pavla II., který za války USA proti Iráku řekl: Na světě by bylo daleko bezpečněji, kdyby státy, které mají moc, rozpoutaly místo války proti zemím třetího světa jednu velkou válku proti bídě ve třetím světě. Kdyby se nejchudší země dostaly na přijatelnou životní úroveň, neměly by příčinu k válkám. Bída je důvodem toho, že ve světě je tolik terorismu.
