Mezi petenty najdeme známé dezinformátory a šiřitele ruských narativů napříč politickým spektrem. Pokaždé, když se objeví další podobná pochybná iniciativa, snažící se usmířit stranu, která šíří vraždění, zkázu a teror, se stranou, která se pokouší bránit, mi naskočí písnička starých dobrých pankáčů ze skupiny Šanov I, kteří za pozdního socialismu, vydatně, jak by se dnes řeklo, trolili pokrytecké holubice míru, obrazně vypouštěné na pokyn zdiskreditovaných a dementních soudruhů z řad tehdejšího establishmentu.
Jedná se o svým způsobem geniálně jednoduchý text, který si tu dovolím uvést v plném rozsahu: „My jsme ještě mladý, a brzo budem starý. My nechceme válku, my chceme mír. Máme rádi Lenina a večer pudem do kina.“
Za mír a spravedlnostPetice zveřejněná počátkem ledna vyzývá českou vládu k tomu, aby podnikla veškeré kroky k dosažení urychleného příměří na Ukrajině a přestala podporovat další sankce vůči Rusku. Součástí jednání má být přerušení dodávek zbraní a jednání o „spravedlivém míru“. V čele iniciativy stojí někdejší politik zelených a sociální demokracie Matěj Stopnický, bývalý ministr zahraničí Jan Kavan a imunolog Václav Hořejší. Celý text petice si můžete přečíst zde. |
Následuje refrén, v němž se dokolečka s tupým vztekem opakuje název celé kompozice: „Moskva slzám nevěří!“ Dobová obsahově vyprázdněná hesla, libovolně zrýmovaná a poskládaná teplickými rebely v novém sledu, vytvářela jeden velký fakáč, namířený do obličejů tehdejších místních usmiřovatelů a jejich moskevských pánů, kteří se vyzbrojovali tak, že jejich staré zbraně útočí na Ukrajině ještě dnes, po bezmála čtyřiceti letech, zatímco z tribun kázali mír.
Každý soudný člověk chce mír. Jde „jen“ o cenu takového míru. Všude, kam přijdou Rusové, tam zřídí koncentrák, mučírnu a masové pohřebiště pro nepohodlné občany Ukrajiny nebo jenom náhodné oběti efesbáckých represí.
Tohle všechno odhalili Ukrajinci na místech, odkud vypudili okupanty: v Buči, Irpini, Boroďance, u Izjumu a naposledy v Chersonu. Další hrůzné objevy svět teprve čekají: Luhansk, Mariupol, Doněck, Sevastopol...
Už před únorovou invazí se objevovala četná svědectví o ruském koncentračním táboře Izolace v Doněcku, kde jsou vězni zbavení veškerých práv a vydaní na milost sadistům v ruských uniformách. Ukrajina bojuje o své území, ale především o miliony svých lidi, žijících pod okupační krutovládou – v některých oblastech už devátým rokem. Nemyslím, že signatáři a iniciátoři petice zohlednili také jejich hledisko.
Jak ukázal vývoj posledních deseti měsíců, jediná účinná síla, která je schopná zastavit rozšiřování (bez nadsázky) ruského fašismu, jsou Ozbrojené síly Ukrajiny. Konec války (a tedy dosažení míru) pak zcela závisí na schopnosti ukrajinské armády zapříčinit ruské armádě takové ztráty, které Rusko nebude schopno obnovit. A v této životně důležité a neskutečně náročné misi ukrajinské armádě pomáhají západní sankce i dodávky zbraní od západních spojenců – navzdory defétistickým hlasům.
Připojená území dosáhnou celoruské úrovně v roce 2030, odhaduje Putin |
Není třeba přesvědčovat Ukrajince, na jejichž hlavy létají ruské rakety, o nutnosti míru. Co je ale mnohem horší než ruské ostřelování obytných čtvrtí, škol a nemocnic, je živoření pod ruskou knutou. A to natolik, že Ukrajincům to stojí za pokus jednou pro vždy zlomit veškeré ruské dobyvačné snahy. A západní společnosti by je v tom měly maximálně podpořit.
Úplně nejhorší, co v této situaci může udělat strana bránící se nespravedlivé, krvavé, extrémně kruté a zákeřné válce, by bylo složení zbraní. Příště by čeští omlouvači Putina, dezinformátoři nebo jenom užiteční intelektuálové mohli oslovit ruské vedení a požádat je, aby ukončilo válku. Možná by je překvapilo zjištění, že platí totéž, co před čtyřiceti lety: Moskva slzám nevěří. Rusko rozumí jenom síle.
