Téměř století byly ukrajinské archivy sovětské tajné policie NKVD pro badatele prakticky nedobytné. Otevřel je až převrat na Ukrajině před dvěma lety. Historici pátrající po osudech Čechoslováků, kteří se před druhou světovou válkou, během ní i po ní ztratili v sovětských trestaneckých lágrech, objevili materiály, které je ohromily.
Mezi vyšetřovacími spisy čtyř desítek Čechů (z nich 19 učitelů), které jako špiony ve vykonstruovaném monstrprocesu v létě 1931 semlela sovětská totalitní justice, nalezli brožuru, jež mohla být komunistickému režimu manuálem pro další zmanipulovaná soudní řízení.
Přísně tajná příručka dává útržky výpovědí obviněných do vybájených souvislostí. Pomocí vložených komentářů vyšetřovatelů staví špionážní příběh a učebnicově ukazuje, jak lze postupovat při odstraňování nepohodlných, ale nevinných lidí.
Vymyšlení špioni české armády
Sovětský svaz politickými monstrprocesy nešetřil celá desetiletí a své „know-how“ po válce vyvážel i do svých komunistických satelitů, Československo nevyjímaje.
„Brožura vyšla tiskem, což tehdy vůbec nebylo obvyklé, a stala se jakousi učebnicí pro další vykonstruované případy. Nejsou tam vyloženě přesné instrukce, jak konkrétně rozehrávat falešnou hru, ale vybrané přepisy výslechů a struktura textu velice názorně představuje proces se ‚špionským‘ centrem,“ říká historik Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Jan Dvořák.
Autorem brožury o zhruba stovce stran není nikdo jiný než Stalinova nedotknutelná OGPU, předchůdkyně NKVD a KGB. Hrozivé je, že jejími hlavními protagonisty jsou Češi.
Na území dnešní Ukrajiny - zejména v oblasti Volyně - žily mezi světovými válkami tisíce Čechů. Zkraje dvacátých let, po polsko-sovětské válce, však část Volyně připadla SSSR, včetně 7,5 tisíce československých rodáků či jejich potomků.
Československo se krajanům snažilo mezi válkami všemožně pomáhat. A jednou z forem pomoci bylo vysílání českých učitelů, kteří měli za úkol nejen vyučovat místní děti, ale pozvednout společenský a národní život české menšiny.
„V průběhu dvacátých let proto odjíždí do oblasti několik učitelů. Postupně se však sovětský režim snaží národnostní tendence menšin omezovat a ve třicátých letech se již začínají rozjíždět perzekuce,“ popisuje historik Adam Hradilek.
Sovětům zejména vadí odpor českých hospodářů - kulaků - ke kolektivizaci zemědělství. Proto zakročí. Od léta 1930 tajná policie pozatýká přes čtyřicet představitelů české národnostní menšiny včetně učitelů. Krutě je vyslýchá a trýzní v kriminálech. Režim na ně chce navléci špionáž proti SSSR řízenou československou rozvědkou. Samozřejmě jde o smyšlenku.
„Čeští vězni na protest opakovaně drží hladovku. Někteří ve vězení zešílí. Byly tam i případy, kdy k jednomu českému vězni přivedli do výslechové místnosti jeho manželku s tím, že ji zastřelí, pokud nebude spolupracovat. Klasické metody totalitní moci,“ upozorňuje Hradilek.
Vězeňské fotografie českých učitelů Václava Pišla, Jaroslava Bouška, Antonína Vodseďálka a dělníka Josefa Hegra. Kromě Pišla byli všichni odsouzeni k trestu smrti.
Uběhne rok. Vyšetřovatelé do čela špionské skupiny postaví třicetiletého učitele Antonína Vodseďálka. „Plnil úkoly generálního štábu ČSR směrované k oslabení obranyschopnosti Sovětského svazu. Zajišťoval fungování české rozvědky a verboval lidi z řad české kulacké mládeže, která měla tvořit bitevní skupiny určené pro diverzní úkoly v týlu Rudé armády na začátku antisovětské intervence. Vinu přiznal v celém rozsahu,“ píše se v objeveném materiálu OGPU.
Deset poprav, tlak na ČSR
V červnu 1931 začíná v ukrajinském Charkově proces. Odsouzeno je čtyřicet lidí včetně devatenácti učitelů. Deset odsouzených čeká poprava. Zastřelen má být i Vodseďálek, stejně jako jeho minimálně šest kolegů kantorů.
Ostatní čekají dlouholetá vězení v pracovních táborech gulag a poté vyhnanství na Sibiři. „V té době neměla československá vláda se Sovětským svazem navázány diplomatické styky. Takže SSSR proces využíval i jako nátlak na ČSR, aby si vynutil uznání de iure. K tomu nakonec dochází v roce 1934,“ říká Dvořák.
Po pěti letech sovětský režim tresty snižuje. Smrt zastřelením mění na roky žaláře. Mnoho odsouzených skončí na nehostinných Soloveckých ostrovech.
Někteří se dočkají propuštění ještě před nástupem velkého stalinského teroru na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Jiní takové štěstí nemají. Na podzim 1937 vyrazí ze Soloveckých ostrovů na pevninu obrovský transport vězňů. Mezi jedenácti stovkami zbídačených lidí je i několik Čechoslováků. Míří na smrt.
V lesíku Sandarmoch v ruské Karélii končí výstřelem život i čtyř odsouzených v procesu s českými učiteli - Josefa Balaše, Antonína Pavlase, Josefa Píchy-Petrovského a Alexandra Vavřína.
Stát se součástí spisu
Historici ÚSTR za poslední roky navštívili ukrajinské archivy tajné policie mnohokrát. Nalezli tisíce spisů i osobních věcí českých občanů. Ovšem inventáře jsou stále takříkajíc živé, jenom je využívá současná kontrarozvědka - Ukrajinská bezpečnostní služba (SBU).
„Když jsem ve Lvově po dvou letech zpětně procházel jeden spis, zjistil jsem, že jsme se stali jeho součástí. SBU za vlády bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janukoviče do složky jednoho nešťastníka, který prošel gulagem, všila asi deset stránek, na nichž jsou ofocené naše pasy či žádosti a dopisy, které jsme na Ukrajinu posílali,“ dodává Hradilek.
