Když před dvěma lety poprvé oznámili, že zpěvačka Aneta Langerová natáčí svůj první film a že v něm ztělesní hlavní roli ruské „lágrové“ spisovatelky Anny Barkovové, asi málokdo z běžných čtenářů tušil, o kom vlastně snímek bude. Snad s výjimkou specialistů na literaturu sovětského období schopných číst v ruštině.
Z natáčení filmu Osm hlav šílenství (Aneta Langerová)
I ve spisovatelčině vlasti však její díla začali objevovat až v 90. letech a do širšího povědomí vstoupila teprve díky edici antologie Stále jiná... Ta také dala základ českému překladu výboru, který sestavila Radka Rubilina z překladů svých a Jakuba Šedivého. Knihu pod názvem Osm hlav šílenství, stejným jako zmíněný film režisérky Marty Novákové s Anetou Langerovou, vydalo nakladatelství Prostor.
V teple Kremlu
Literární dílo Anny Barkovové (1901–1976) bylo součástí archivů KGB, neboť sloužilo jako důkazy v politických procesech, na jejichž základě ji třikrát odsoudili k pobytu v pracovních táborech, tedy gulazích, a období mezi těmito internacemi byla nucena trávit ve vyhnanství.
V lágrech bylo zakázáno psát, proto většinu svého díla, které výbor Osm hlav šílenství obsahuje, napsala Barkovová právě v nehostinných oblastech Ruska, kde se cítila vykořeněna, zneuznána a kde ji trápily celoživotní neduhy.
Kniha obsahuje její poezii, několik próz včetně té nejzávažnější, titulní novely Osm hlav šílenství, a také fragmentárně sestavený výběr ze zachované korespondence a deníkových zápisů.
Anna Barkovová: Osm hlav šílenství
Přestože téměř celý život trávila Anna Barkovová v nemilosti totalitního režimu, na začátku svého tvůrčího života měla zdánlivě „našlápnuto“ k úspěšné kariéře oficiální literátky.
Už krátce po dvacítce se seznámila s národním komisařem pro osvětu, tedy de facto ministrem kultury, Anatolijem Lunačarským. Ten o ní prohlásil: „Myslím, že se stanete nejlepší básnířkou celé ruské literatury.“
Určitě v jeho přízni nebyly žádné „postranní“ úmysly – Barkovová zrovna nevynikala krásou, což ji pronásleduje i v sebeironických poznámkách ve vlastní literární tvorbě, a navíc se nikdy netajila svou lesbickou orientací. Lunačarskij nicméně začínající autorku pozval z rodného Ivanova do Moskvy, kde jí zajistil místo ve svém sekretariátu, a dokonce bydlení přímo v Kremlu.
Přestože se Lunačarskij snažil mladou básnířku zapojit do intelektuálního života, ona sama se jej stranila, společností umělců pohrdala a věřila jen sama v sebe a svoji genialitu.
O více než třicet let později v silné básni Něco autobiografického ostatně píše: „Do jámy hromadné, bez rakve / na konci života padnu. / Omšelé, otrhané stránky mé / možná že někdy někdo najde. / Zahledí se ten divný kmán / na zlobu mých pichlavých slok / a vykřikne téměř v mrákotách: / Vždyť to byl génius, prorok! / Pardon – ohledně těch koncovek – / zdůrazňuji: vždycky jsem byla ONA, / neklidná, pyšná, samý vztek, / trýznivým rozumem obdařená.“
Žádám nejvyšší trest
Když skončilo její angažmá na ministerstvu (a poté, co ji začalo opouštět původní revoluční nadšení, neboť přičichla ke kremelské realitě), stala se na tři roky korespondentkou ústředního komunistického deníku Pravda.
Její odklon od základní politické linie byl však stále jasnější a v roce 1927 jí noviny přestávaly tisknout příspěvky. Policie si pro ni poprvé přišla v roce 1934, na základě několika básní, ve kterých kritizuje stádnost sovětské společnosti. V básni, jíž začíná český výbor, dokonce paroduje ikonu tehdejší sovětské politické poezie, Vladimira Majakovského.
V roce 1935 píše Barkovová lidovému komisaři (ministrovi) vnitra Jagodovi: „Byla jsem pohnána k odpovědnosti za aktivní antisovětskou agitaci spočívající v teroristických výrocích a v protisovětských rozhovorech s mými známými. Rozhovory kontrarevolučního charakteru jsem opravdu vedla, ale ve velmi úzkém kruhu. ... Mám velmi chatrné zdraví – tuberkulózu plic, neustále zvýšenou teplotu, chudokrevnost a srdeční slabost. Vzhledem k¬mému zdravotnímu stavu a naprosté bezradnosti v praktickém životě bude pro mě trest ve formě vyhnanství (například) znamenat pomalou smrt. Žádám proto trest nejvyšší.“
Barkovové nebylo, jak vidíme, vyhověno, naopak, ona „pomalá smrt“ trvala celých jedenatřicet let. Nakonec se dožila, vzhledem k množství útrap a chorob, jimiž trpěla už od mládí, vlastně neuvěřitelných pětasedmdesáti let.
Literární dílo Anny Barkovové není faktografické jako třeba Solženicynovo. Autorka ani takové ambice neměla, byla skutečně především básnířka, kterou však zůstala i v existenciálně laděné próze, jež dala tomuto mimořádně záslužnému výboru název.
