Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Jsem tady ve Francii v kontaktu hlavně s lidmi, kteří jsou trochu finančně zajištění,“ líčí z Paříže. „Většina z nich má nějaký dům na pobřeží u moře, kam hned první den epidemie odjeli. Paříž je víceméně vylidněná. Ale ti, co zůstali doma, zejména slabší sociální případy, prožívají tenhle výjimečný stav obtížně.“
Koronavirus ve světě   |
„Pociťují opravdovou beznaděj,“ pokračuje režisérka filmů Fair Play, Oběti a vrazi nebo dokumentu Život podle Václava Havla. „Čteme tu a posloucháme, že všechna lůžka v nemocnicích jsou obsazená, narůstá počet mrtvých, je to opravdu strašné.“
Málo lůžek, málo lékařů
„Ve Francii je dlouhodobě podfinancované zdravotnictví,“ vysvětluje Sedláčková. „Stát sice tvrdí, že všichni mají lékařskou péči zdarma, ale není schopen tuto péči zajistit. Je tu málo lůžek i málo lékařů na počet obyvatel. Navíc věková struktura Francie je podobná jako v Itálii, je tu obrovské množství starších lidí.“
„Více než měsíc se tu vědělo, že koronavirus přichází,“ míní režisérka. „Ale nikdo s tím nic nedělal, žádná opatření dlouho nepřicházela. V Praze už byla vyhlášena karanténa a tady se všichni tvářili, že se to Francii vyhne. Navíc jsou Francouzi neukáznění. Sice platí zákaz vycházení, ale ještě o minulém víkendu byly ulice plné.“
„Když jsem se šla na začátku karantény projít s dcerou k řece,“ vzpomíná filmařka, „tak to tam na ulicích vypadalo, jako by se běžel maratón. Běhaly tam davy lidí, tělo na těle. Všichni tam na sebe dýchali a já jsem dceři říkala, že si tu infekci všichni před našima očima předávají. Prostě takoví jsou Francouzi, neukáznění.“
Češi a Němci jsou poslušnější
„My Češi, Němci a vlastně celá východní Evropa, jsme podle mě mnohem poslušnější, jako občané,“ zamýšlí se Andrea Sedláčková. „Nemile mě překvapilo, že francouzská vláda umožnila už v době počínající epidemie konání voleb.“
„I já jsem šla volit, protože mám hlasování v úctě, za to jsme jako mladí studenti v Československu bojovali, ale zároveň mi to přišlo jako naprostá pitomost. Vždyť volební místnosti jsou místem, kde se lidé velmi snadno nakazí.“
„Kritika se sice ozývá, ale všichni čekají, až to přejde,“ navazuje Sedláčková. „Prostě prezident Emmanuel Macron prohlásil, že jsme ve válce, spory šly stranou, a hodnotit se bude až pak. Dokonce ani vůdkyně opozice Marine Le Penová není skoro slyšet, nevystupuje s kritikou. Čeká se, až to přejde.“
Mrtvoly v igelitových pytlech
„Denně slyšíte v médiích příběhy, kdy někomu zemře blízká osoba, zejména staří lidé, maminky, babičky, dědečkové,“ líčí režisérka. „Není možné se s nimi ani rozloučit. Nebožtíci nemají vzhledem k přehlcenému systému dokonce ani právo na to být po smrti umytí.“
„Vrší se pytle s oběťmi, do kterých jsou mrtví zabaleni, pak jsou rychle spáleni. Pohřby už se ani nedají organizovat. Je to jeden tragický příběh za druhým. Každý má ve svém okolí někoho, kdo tím byl postižen. Naposledy ve středu zemřel tatínek bývalého prezidenta (Françoise) Hollanda a jeho blízcí se s ním ani nesmějí rozloučit. Je to strašné.“
S dětmi to zvládám
„Pro mě se toho moc nezměnilo,“ říká Andrea Sedláčková. „Občas se do podobné situace v životě dostanu. Prostě sedím doma a píšu. A když obvykle něco píšu, trvá mi to tak měsíc nebo dva. Takže i teď chodím jednou týdně se synem do obchodu, uvařím, mimochodem nikdy jsem dětem nevařila tak fantastická jídla jako teď, chvilku si zacvičím, píšu a to je všechno. Takže oproti jiným tolik netrpím, protože jsem na to zvyklá.“
„Jediné, čím trpím, je skutečnost, že se nemohu vídat se svým partnerem,“ tvrdí režisérka. „On bydlí na předměstí a platí zákaz vycházení. Ven můžeme pouze na hodinu, a to pouze z důvodů nákupu nebo návštěvy lékaře. Musíme mít napsaný na kartičce odchod z domova a navíc se můžeme projít pouze kilometr od našeho bydliště. Zpočátku to bylo volnější, ale teď to hlídá policie a hrozí vysoké pokuty. Takže nemůžeme být spolu.“
„Stalo se to i mně,“ vzpomíná režisérka. „Bylo to nedávno. Sedla jsem si na lavičku a málem mi policisté udělili pokutu 150 eur. Ale respektuji to. V tomto ohledu si připadám jako poctivý voják, který dělá přesně to, co mu velitel nakáže.“
Roušky tu povinné nejsou
„Po třech týdnech se tu začíná vést diskuse o tom, že by se měly nosit roušky,“ poznamenává Sedláčková. „Dokonce jsem četla v médiích, že jedna z francouzských továren na oblečení začne roušky šít. Ale tady ve Francii neexistuje takové to rukodělné nadšení jako u nás v Česku, kde hned první den začali všichni šít a lidem to přišlo normální.“
„Asi to vychází z naší zkušenosti z dob komunismu, kdy jsme si všichni šili doma, všichni měli šicí stroje. Tady pomalu lidé nemají ani jehlu a nit, všechno se tu vyhazuje, když to má díru, nic se neopravuje. Lidé si navíc myslí, že rouška k ničemu není, že nefunguje.“
„Já jsem si hned na začátku roušky ušila, pro sebe i pro své děti,“ připojuje filmařka. „Když jdu do obchodu, nandavám si ji. Ale děti se mi za to vysmívají a nechtějí je nosit. Prostě poslouchají to, co říká stát, tedy že to k ničemu neslouží. Jako perská princezna si v roušce ale nepřipadám, ani jako mimoň. První dny se na mě sice lidé dívali divně, ale teď už si zvykli.“
Kvůli pandemii musela režisérka odložit premiéru svého nového snímku Můj otec Antonín Kratochvíl. „Film měl mít premiéru 31. března. Pracovali jsme na tom ze všech sil, aby mohl jít do kin. Ale na druhé straně jsou mnohem horší věci než odložená premiéra,“ uzavírá s tím, že premiéra se zatím přesouvá na podzim.
