Diváci měli možnost sledovat na 16 000 vojáků, včetně jednotek 10 států a několik set kusů vojenské techniky. Pozvání do Moskvy přijala řada vrcholných představitelů různých států. Nejvýznamnějšími hosty byli nepochybně prezidenti Číny a Indie (více o přehlídce čtěte zde).
Vladimír VotápekAnalytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Za EU byla účast zřetelně slabší, cestu do Moskvy vážili pouze prezidenti Řecka, Kypru a České republiky, spolu se slovenským premiérem a ministry zahraničí Francie a Itálie, doprovázeni prezidenty Srbska a Makedonie. Do Moskvy také přicestovaly hlavy JAR, Vietnamu a Egypta, spolu se svými kolegy z některých zemí Společenství nezávislých států (Azerbajdžán, Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Turkmenistán, Tadžikistán). Další návštěvníci (Kuba, Zimbabwe, Mongolsko, Venezuela, Palestina) už mají v mezinárodních vztazích menší váhu, nemluvě o ruských protektorátech Jižní Osetii a Abcházii.
Přehlídka proběhla v tradičním stylu, který Kreml za desetiletí dovedl k dokonalosti. Kromě ruských vojáků se po Rudém náměstí prošli i příslušníci ozbrojených sil dalších deseti států, projela obrněná technika a nad tribunou proletěla vojenská letadla a vrtulníky. Vše bez jediné chybičky a kazu. Zahraniční hosté, už i s prezidentem Zemanem a premiérem Ficem, se pak spolu s prezidentem Putinem odebrali do Alexandrovského sadu, kde položili květy k památníku neznámého vojáka a společně se vyfotografovali na památku.
Nejednotný bojkot
Jaké poučení si můžeme z moskevské přehlídky vzít? Zdá se, že nakonec šlo o událost méně významnou, než se čekalo. Tank T14 Armaty se nejeví být nějakou zázračnou zbraní, a protože ještě není v sériové výrobě, je poněkud předčasné soudit, do jaké míry jeho budoucí masové nasazení do výzbroje ruské armády ovlivní kalkulace vojenských štábů.
Bojkot ze strany EU nebyl jednotný a to, spolu s účastí zemí jako Čína a Indie, Kremlu pomůže i nadále předstírat, že Rusko není v mezinárodní izolaci. Naopak. Balík dokumentů, podepsaných na setkání Vladimíra Putina a Si Ťin-pchinga, má podle ruských komentátorů posunout rusko-čínskou spolupráci na další „mimořádnou úroveň“. Přijetí Kyrgyzstánu do euroasijského společenství zase mělo demonstrovat životaschopnost této, Moskvou vedené, alternativy k EU.
Vojenská přehlídka na Rudém náměstí byla cílena především na domácího diváka a v tomto smyslu splnila svůj účel. Ruský občan odcházel od obrazovek dojatý pohledem na veterány, doprovázené chlapci a dívkami v uniformách, a uklidněný tím, že jeho armáda je připravená bránit Rusko a jeho obyvatele. Drobnostem, rušícím celkový dojem, nevěnovala televize ani diváci pozornost. Kdo by se zamýšlel nad tím, že ruské vedení projevuje svou úctu a lásku veteránům především slovy? I když je jednou ročně vystaví do světel reflektorů, mnozí z nich musí dodnes přežívat ve velmi skromných podmínkách.
Příliš složitá historie
Tím méně se pak budou Rusové zamýšlet třeba nad letopočty vévodícími slavnostní výzdobě. Léta 1941 a 1945 znamenají začátek a konec války s nacistickým Německem, rozhodně ale nejsou milníky účasti Sovětského svazu v druhé světové válce. Do té se Moskva zapojila už v září 1939, když po boku Německa přepadla a porazila Polsko. Pak přišly na řadu Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko…
Naštěstí pro Evropu a celý svět se obě totality následně dostaly do smrtelného zápasu, ze kterého vyšla vítězně ta, která představovala pro ostatní státy i naši zemi menší nebezpečí.
Pro ruské občany jde o zbytečně složitou historii. Pamatovat si mají jenom to, že Sovětský svaz zvítězil nad nacismem, a proto už nikdo nikdy nemůže obviňovat Kreml z ničeho špatného. Především ne z toho, že se dopustil nevyprovokované agrese proti Ukrajině, nebo že vládnoucí režim nese rysy nebezpečně podobné tomu systému, který sám pomáhal porazit.
