„30. ledna 23:08 (tři torpéda vypálena) s jistotou potopen asi 20 000 tunový parník,“ napsal tehdy lety kapitán sovětské ponorky S-13 Alexandr Mariněsko svému velení v Kronštadtu. Ve své zprávě neuvedl, že ke dnu poslal loď Wilhelm Gustloff a pravděpodobně to v té chvíli ani nevěděl. Svým zásahem každopádně způsobil největší námořní katastrofu historie.
Všechno začalo v půlce ledna 1945, kdy sovětská vojska donutila Němce stáhnout se k přístavu Gdyně. V docích tehdy kotvily čtyři lodě - nemocniční Deutschland, osobní Hansa, Hamburg a právě Wilhelm Gustloff.
Obří plavidlo původně vůbec nesloužilo vojenským účelům. 208 metrů dlouhá loď s výtlakem 25 500 tun sloužila nacistické organizaci Kraft durch Freude a na její palubě se rekreovali sympatizanti režimu.
Luxusní loď pobrala 1 465 rekreantů a 426 členů posádky. K dispozici jim byl plavecký bazén, sedm barů, tančírny, knihovna, zimní zahrada, hudební sál či palubní kino. Role výletní lodě však vzala se začátkem války za své a velkolepé plavidlo, které neslo jméno po zavražděném švýcarském nacistovi, se v roce 1939 zapojilo do válečné mašinerie.
Smrt v ledových vodách Baltu
Wilhelm Gustloff nejdříve sloužil jako plovoucí lazaret a v listopadu 1940 ho v Gdyni proměnili na kasárna. V lednu 1945 se měla loď po letech kotvení v přístavu dostat opět do pohybu. Z Gdyně měla odvézt technický personál, vojáky, ale i tisíce civilistů, kteří prchali před blížící se Rudou armádou.
Podle lodních dokumentů bylo tehdy na palubě 6 050 lidí, přičemž maximální kapacita byla stanovená na 6 000 lidí. Podle Heinze Schöna, který tehdy jako 18letý potopení lodi přežil a stal se poté kronikářem katastrofy, se ale na palubě nacházelo více než deset a půl tisíce lidí, z toho skoro devět tisíc uprchlíků.
Kapitán lodi Friedrich Petersen udělal hned dvě osudové chyby. Kvůli obavám ze srážky s jinou lodí nechal svítit palubní a polohová světla lodi a přes rady kolegů zamířil do hlubokých vod dál od pobřeží. Tam si však lodi, která nebyla označena jako humanitární plavidlo, všimla Mariněskova ponorka.
Dvaatřicetiletý kapitán neváhal a ve 21:15 nařídil vypustit čtyři torpéda, která nesla jména Za vlast, Za sovětský lid, Za Leningrad a Za Stalina. První tři zasáhla cíl, čtvrté se vzpříčilo v hlavni.
Wilhelm Gustloff
Zdroj: ČTK |
Jen samotné výbuchy zabily stovky lidí a do lodi se okamžitě začala valit voda. Část vodotěsných přepážek se vůbec neuzavřela, možná i kvůli množství bagáže cestujících, která je zablokovala. Jiné se zase uzavřely a uvěznily pasažéry uvnitř lodi.
Agónie trvala hodinu
Na palubách, kde byly tisíce lidí, vypukla panika a mnoho lidí bylo ušlapáno. „Dav se hrnul přes koberec mrtvých i živých lidí stále pryč,“ uvedl Schön pro web Die Presse.
Zkázu dokonalo mrazivé počasí. Teplota vzduchu byla tehdy 18 stupňů pod bodem mrazu a voda v Baltském moři byla ledová. Z lidí, kteří skočili přes palubu, jich mnoho zemřelo na teplotní šok. Ve vodě, která neměla více než čtyři stupně, nikdo dlouho nevydržel.
„Agónie trvala 62 minut než Baltské moře spolklo pýchu Kraft durch Freude,“ napsal o katastrofě německý deník Die Welt. Kolik lidí tehdy třicet kilometrů od pobřeží zemřelo, se dodnes přesně neví. Podle počítačové analýzy události z roku 2003 si tragédie mohla vyžádat až 9 400 obětí. Lodě německého námořnictva, které přispěchaly na pomoc, vytáhly z vody pouze 1 239 lidí.
Heinz Schön však i po letech váhá označit sovětský útok za „válečný zločin“. Loď vezla vojáky pod vlajkou nepřítele a byla ozbrojená. Plavidlo bylo podle něj zaměnitelné s vojenskou lodí a jeho torpédování bylo legální. Mariněskova ponorka se po útoku ponořila a přečkala na dně moře několik útoků hlubinnými bombami.
Místo, kde se nachází vrak lodi, je označené jako válečný památník a námořní hřbitov. Nachází se v polských vodách a v námořních mapách nese označení „překážka číslo 73“.
Místo hlídá polská pobřežní stráž. Důvodem jsou i teorie hledačů pokladů, kteří si myslí, že na palubě Wilhelma Gustloffa je legendární Jantarová komnata pruských králů. V roce 2002 držitel Nobelovy ceny Günter Grass napsal o tragédii román Jako rak, kterým v Německu po letech otevřel debatu o útěku více než deseti milionů Němců z východních provincií.
