Drobná Liou Chuej-čen není žádná disidentka. Je dcerou zemědělce a ráda pomáhá své komunitě. Stěží si tak lze představit, že by mohla být hrozbou pro všemocnou čínskou komunistickou stranu.
Když se však přihlásila jako nezávislá kandidátka pro volby do místní samosprávy v obci Kao-tien-san na jihozápadní periferii Pekingu, začala mít potíže.
Jak popsala agentura AP, kolem ní se „náhodou“ vynořilo asi deset respekt budících ostrých hochů, kteří se jí všemožně snažili zabránit v setkávání s voliči. Liou tak narazila na limity čínského experimentu s demokracií.
Partaj nechce přijít ani o ten nejmenší kousíček vlivu na politiku, a to ani na té nejnižší úrovni místní samosprávy. Za vlády prezidenta Si Ťin-pchinga, který ve svých rukou soustřeďuje tolik moci jako nikdo před ním od dob Mao Ce-tunga, ještě více přituhlo. Nezávislý kandidát (tedy ten, kdo není delegován stranou ani společenskými organizacemi, ale vystupuje sám za sebe) je zkrátka osobou podezřelou.
Teoreticky se může o zvolení na místní úrovni ucházet kterýkoli Číňan. Slovo teoreticky je na místě. V praxi totiž nezávislí kandidáti čelí řadě ústrků a zastrašování. Často je pod různými záminkami a po tvrdém martyriu nakonec vyškrtnou. Říká se tomu „diktatura lidu“. Liou a stovky dalších měly možnost na vlastní kůži poznat, co to znamená.
Demonstrace síly
„Důvod, proč kandiduji v těchto volbách, je prostý. Podle zákona na to má přece právo každý,“ řekla agentuře AP pětačtyřicetiletá žena, když se jí asi sedm mužů označujících se jako „dobrovolníci“ snažilo zabránit v odchodu z bytu. Celou dobu předtím seděli poblíž v zaparkovaném autě a podezíravě si měřili kolemjdoucí.
Paní Liou naštvalo, že předloni srovnaly buldozery se zemí dům, v němž léta žila - vadil plánům developerů - a pak za protesty strávila osm měsíců ve vazbě. „Někteří lidé si myslí, že jsem potížistka,“ uvedla. „Říkají, že tyhle věci jsou plně v kompetenci vlády a že stejně nemám šanci. Já se ale nebojím, nedělám nic nezákonného.“
„Když jsem začala s protesty, nerozuměla jsem zákonům,“ řekla reportérovi listu The Washington Post. „Teď jsem si to trochu nastudovala a chci pomáhat jiným lidem, aby se vyhnuli chybám, jaké jsem já sama dělala,“ dodala.
S podobnou šikanou, s jakou se setkala tato drobná žena, když chtěla naplnit své ústavní právo, se nezávislý kandidát musí umět vyrovnat. Je to však krajně nepříjemné a vyžaduje to značnou míru charakteru a osobní statečnosti.
Liou Chuej-čen si je vědoma, že vzhledem k dohledu oficiálních míst bude mít při hlasování ztíženou pozici. Už pouhé setkávání se s potenciálními voliči je pro ni krajně obtížné. „Cítím velký tlak,“ svěřila se.
Demokracie po čínskuPodle ústavy má legislativní moc v rukou Všečínské shromáždění lidových zástupců, parlament. V praxi ale o všem rozhoduje vedení komunistické strany a poslanci jen zvedají ruce. Přímým hlasováním se v Číně volí jen poslanci na úrovni místa a okresu. Od okresu výše se hlasuje nepřímo - delegáti na jednotlivých úrovních vždy volí ty, kteří budou působit ve shromážděních lidových zástupců na nejbližší vyšší úrovni (kraj, provincie, centrum). I když komunisté tvrdí, že všechna moc v zemi náleží lidu, jediné přímé volby v zemi jsou ty na úrovni okresu a místních samospráv. Probíhají letos od srpna do prosince. Celkem jde asi o 2,5 milionu postů. Přestože bývají do značné míry zmanipulovány místními komunistickými předáky, lidé tak přece jen mají jednou za pět let určitou možnost vyjádřit své přání prostřednictvím voleb. |
Režim prezidenta Si Ťin-pchinga důsledně vystupuje proti vlivu západních pojmů, jako je svoboda projevu nebo pluralitní demokracie. V Číně sice vedle mohutné komunistické partaje formálně existuje několik dalších menších stran, ale jejich úlohou není nabízet politickou alternativu.
Většina nezávislých kandidátů však takto neuvažuje.
Teorie a realita
„Nejčastěji to začíná tak, že (kandidáti) usilují o nápravu svých osobních křivd, jako je třeba zbourání jejich domů kvůli dálnicím či novostavbám, nebo se jedná o idealisty, kterým jde o spravedlivou politickou soutěž,“ řekl pro list The Washington Post obhájce čínských volebních reforem Li Fan, který žije v Hongkongu. Přestože i v případě zvolení je moc nezávislých zastupitelů hodně omezená, občas se jim podaří prosadit dobrou věc.
Obecně vzato, podmínky pro ty, kdo se chtějí registrovat jako nezávislí, nejsou nijak složité. Na rozdíl od těch, které deleguje komunistická strana nebo oficiální organizace, jim stačí písemná podpora pouhých deseti příznivců.
Ve skutečnosti však místní úředníci a partajní aparátčíci uchazeče důsledně kádrují, snaží se těm „nežádoucím“ zabránit v kandidatuře, nebo dokonce v nástupu do úřadu v případě zvolení, jak nedávno ve své zprávě uvedla nezávislá skupina Obhájci lidských práv v Číně.
Režim přitvrzuje
Existují i různé rafinované kličky, kterých totalitní režim vymyslí přehršle. Například řada nastrčených, rádoby nezávislých kandidátů je ve skutečnosti oficiálními členy komunistické strany, od nichž lze očekávat, že se v žádném případě nebudou protivit stranické linii.
Myšlenka umožnit zájemcům mimo partajní struktury ucházet se o úspěch v komunálních volbách se zrodila na počátku osmdesátých let 20. století. Tehdejší vedení totiž potřebovalo znovu získat důvěru společnosti zdevastované tzv. kulturní revolucí.
Okouzlující představa o postupném zavádění demokratických prvků, jíž tenkrát podlehli někteří Číňané i lidé na Západě, však vzala zasvé pod pásy tanků na náměstí Tchienan-men v roce 1989. Později, při místních volbách v roce 2011, se s nezávislými kandidáty roztrhl pytel, mnozí obešli šikanu úřadů kampaní na sociálních sítích.
Časy se však obzvlášť v Číně rychle mění a po nástupu nového vůdce Si Ťin-pchinga byl i tenhle požár alespoň nějaké otevřenosti rychle uhašen. Pozorovatelé hovoří o tom, že letos se přímé volby na té nejnižší úrovni stávají víceméně formalitou. Nezávislí už nejsou chloubou demokracie po čínsku, ale spíše škodnou. Nejen paní Liou Chuej-čen o tom ví své.
Reportér BBC se pokusil s Liou Chuej-čen udělat rozhovor. Jenže „hlídači“ ho k ní nepustili:
