Lidé však na rozdíl od jiných částí země, která zaznamenala jednu z nejnižších volebních účastí v historii, hojně přicházeli volit. Koho? Jednoznačně Šarona.
"Nechceme mír, který nás zabíjí," hlásaly v hebrejštině a často i v ruštině četné plakáty s fotografiemi zabitých Židů v poslední krizi. Ty spolu s obrazy Šarona zdobily takřka každé nároží.
"Nechovám zvláštní sympatie k Barakovi ani k Šaronovi, ale Barak neuspěl. Takový mír nechceme, a proto volím Šarona," říkala za mnohé mladá paní Bar Chaimová, žena válečného invalidy z Libanonu v místní škole, z níž se včera stalo volební středisko.
Zvenčí škola vypadala jako vězení nebo policejní stanice. Vysoký plot, zamřížovaná okna, strážní budka u branky, příslušnice armády se samopalem u hlavního vchodu. Uvnitř lidé ve svátečním stáli spořádaně v řadě v čistých chodbách. Zdravili sousedy, chystali si průkazy a hlasovací lístky.
"Jaký mír je lepší? Takový, který nedovolí Palestincům nás zabíjet," pokračovala paní Bar Chaimová. "Mír, který nebude znamenat vytvoření palestinského státu. Mají přece spoustu arabských zemí, které se mohou stát jejich domovem, pokud nechtějí žít tady pod našimi zákony. Věřím, že Šaron to snad dokáže."
Po odvolení mnozí lidé v této baště Šarona zanechávali politiku za sebou ve volebních místnostech a zastavovali se u stánku s náboženskou literaturou, který kdosi chytře rozbil přímo u školního plotu.
