Imigrace a práva přistěhovalců v Británii jsou jedním z hlavních témat vyjednávání podmínek brexitu. Přesný a konečný systém, jak budou moci cizinci ze zemí EU žádat o povolení k pobytu, zatím Westminster nepředstavil. Základní body načrtl v červnu (více o nich se dočtete zde). S blížícím se vystoupením Británie z EU se však množí obavy těch, kteří nemají svou budoucnost na ostrovech jistou.
Nepřispívají k tomu ani přešlapy úřadů. Na sklonku srpna například ministerstvo vnitra omylem rozeslalo kolem 100 výhrůžných dopisů cizincům ze zemí Evropské unie žijícím v Británii. Dopisy obsahovaly výzvu, aby opustili zemi, nebo jinak riskují zadržení. Ukázalo se však, že se jedná o omyl. „Bylo omylem rozesláno omezené množství dopisů a my neodkladně zjišťujeme, proč se to stalo,“ řekl mluvčí ministerstva.
Britská média rovněž pravidelně řeší osudy lidí, kteří v Británii žijí dlouhé roky, ale přesto jim hrozí deportace. V některých případech může roztrhat rodinné vazby. Server The Guardian přinesl příběh 61leté Paulette Wilsonové původem z Jamajky. V Británii žije padesát let, jednoho dne jí však v poštovní schránce přistál dopis, ve kterém se psalo, že je ilegální přistěhovalkyní a bude vyhoštěna zpět do vlasti.
Do Británie přicestovala, když jí bylo deset let. Za lepším životem ji poslal matka, malá Paulette v nové vlasti bydlela s prarodiči. Matku už nikdy nespatřila. V Británii vystudovala základní i střední školu, narodila se jí dcera Natalie a v současnosti opečovává také svoji vnučku. Svého času pracovala v restauraci, kam se chodí stravovat britští poslanci.
Z poklidného života do detenčního centra
Poklidný život skončil v roce 2015. Dopis z ministerstva vnitra tvrdil, že je v zemi ilegálně a do půl roku bude deportována. Zprvu o tom nikomu neřekla. „Zpanikařila jsem, byla jsem vyděšená, neřekla jsem to ani dceři,“ vzpomíná. Úřady jí obratem zastavily zdravotní i sociální příspěvky. Během několika měsíců skončila na ulici.
Když se o všem dozvěděla Natalie, rozhodla se matce pomoct. Přispívala jí finančně, střechu nad hlavou jí poskytli kamarádi. Každý měsíc se Paulette musela hlásit v kancelářích ministerstva vnitra.
Deportace dlouho nepřicházela. Až v říjnu letošního roku úřady nařídily, aby se Paulette přihlásila v detenčním centru Yarl’s Wood. Po týdnu ji přesunuli do centra v Heathrow, poslední stanice před vyhoštěním. Záchrana přišla na poslední chvíli po snahách charitativních organizací a lokálních politiků. Paulette se mohla vrátit domů, hrozba vyhoštění však nepominula.
Poslední dva roky byly pro Paulette zlým snem. Desítky let života v Británii odváděla daně a platila si zdravotní i sociální pojištění. Pobyt v detenčním centru Yarl’s Wood považuje za nejhorší zážitek v životě. „Cítila jsem se, jako kdybych vůbec neexistovala. Přemýšlela jsem, co se mnou bude. Plakala jsem a myslela jsem na svou dceru a vnučku. Myslela jsem na to, že už je možná nikdy neuvidím. Ještě dnes nemohu pořádně spát ani jíst,“ popisuje.
Strach z deportace nezmizel
Advokát Paulette Jim Wilson se v uplynulých měsících snažil přesvědčit ministerstvo vnitra, že jeho klientka má právo na pobyt v Británii. Argumentoval tím, že do země přišla před schválením imigračního zákona z roku 1973.
Do vydání zákona do Británie přicházeli zejména lidé ze zemí Commonwealthu, kteří zde nemuseli podávat žádné žádosti o azyl ani povolení k pobytu. Nyní tedy nemají v ruce žádné dokumenty, kterým by mohli argumentovat ve sporech s úřady. Za pomoci neziskových organizací i labouristické poslankyně Emmy Reynoldsové se v případě Paulette podařilo nashromáždit celou řadu materiálů a svědectví, které potvrzují, že v Británii žije takřka padesát let.
Při odchodu z detenčního centra Paulette neobdržela žádnou zprávu, která by odůvodňovala její propuštění. Tlak podle svých slov cítí na každém kroku. Bojí se, že ji dříve nebo později stejně vyhostí. „Na Jamajce vůbec nikoho neznám,“ tvrdí. Otázky na to, zda se cítí být Britkou, nesnáší. „Necítím se být Britkou, já jsem občankou Velké Británie. Vychovali mě tady. Všechno, co v životě znám, je britské. Štve mě, že to musím pořád dokazovat,“ dodává.
