já bych tedy nechtěla být postiženým dítětem - a nikdy bych to rodičům neodpustila ! - a vůči svému dítěti bych si to nikdy nemohla vzít na svědomí - ať se říká, kdo chce, co chce !

Chápu to dobře, že byste jako postižené dítě svým rodičům neodpustila, že nešli na potrat? To je hodně odvážné tvrzení...

Jako postižené dítě by si to možná neuvědomovala- tedy u mentálního postižení. Ale umím si představit, že by takhle uvažoval třeba člověk, který se narodil zdeformovaný, bez končetin, celoživotní ležák...

umíte si představit.....a přesto jich spoustu žije s nadšením, dokonce jich může být mnohem víc než těch, kteří žít nechtějí. spíš mám pocit, že zdraví lidé si ničeho neváží, kdežto ti, kteří postižení mají jsou za dar života kolikrát mnohonásobně radši. Proto tydle kecy, co by kdyby jsou úplně mimo mísu. Sama rozhodně žádnou matku, která se pro potrat rozhodne neodsuzuji, ale už vůbec ne ty, které se pro něj nerozhodnou

- proč bych jim to měla odpouštět, zvláště, kdyby o tom věděli a nešli na potrat ! - co je na tom "odvážného" - stejně každý život musí skončit, tak o čem se tady bavíme ? I jako zdravá bych byla raději, kdybych už to měla (třeba jako novorozenec, nebo dokonce embryo) - "za sebou" - na životě nic tak zázračného není - koukněte třeba na války - lidský život žádnou cenu nemá, stejně jako třeba jatečné krávy mají pro lidi pouze cenu masa.

Jo madam, jestli to nechapete, tak asi na ten potrat fakt meli jit.

Jaroslav Tachovský

- no já bych se nezlobila, protože jsem se nikoho o život neprosila a považuju za "nespravedlivé", že jsem si nemohla vybrat. Možná je to tím, že čím jsem starší, tím více se bojím umírání. Prostě necítím to co Vy - a pokud koukám v TV na případy postižených dětí, které nejsou schopny samostatného života, jímá mne docela hrůza ! - zrovna nedávno tady někde byl zveřejněn případ zcela ochrnutého dítěte po nevydařené operaci mandlí ! To je přece dost hrůza, ne ?

Zrejme mate smutny zivot, kdyz tvrdite, ze byste se nezlobila, kdyby vas rodice zabili. Radila bych odbornou pomoc.

- to nemá s "užíváním", nebo smutným životem nic společného - to je moje životní filosofie a s tím nic nenadělám.

Paní Kociánová, zde pochopení v této záležitosti věru nenajdete. Asi to souvisí s tím, že většina se odmítá smířit s prostým faktem života, že naším jediným skutečným smyslem existence je množení. Naše tělo konec konců pohání symbiotický vztah dvou bakterií.