S Veronikou Žilkovou jsme se setkali na finále soutěže Muž roku 2023 v Náchodě. Co vy osobně na mužích nejvíce oceňujete?
Když jsou muži. Já mám ráda muže a vlastně je mi jedno, jakého jsou věku. Mám ráda mužské jako plemeno. Muži jsou odvážní a přemýšlejí jinak než my ženy. Mám tři syny, takže mám srovnání. Měla jsem tři manžely, takže mám srovnání… A muži mě baví.
Krásně jste nám zapózovala na kameru, váš dnešní outfit vám prý koupil váš současný partner Josef Holomáč.
Ano, je to pravda. Já bych si toto nikdy z obchodu neodnesla, nemám na to sebevědomí. Byli jsme v Turecku, kde jsem natáčela, mimochodem tedy v neuvěřitelných stylistických kreacích, byl tam jeden z nejlepších tamějších stylistů. Hluboce jsem smekala před jejich filmaři i před jejich vkusem. Měla jsem tam na sobě nejkrásnější oblečení v životě, jak civilním, tak filmovém. Byl to naprostý top, co mi oblékali. Hrála jsem výtvarnici, takže jsem si mohla dovolit hodně extravagantní kostýmy, a bylo to krásné. Pak jsme měli jeden den volna a Pepa, že mi něco koupí. Já jsem pořád chodila v tom, v čem chodím, což je dost hrozné. Nemám vkus a pořád jsem hledala takové to moje obvyklé oblečení, což je praktické a s kytičkami. A on mi řekl: „Prosím tě, dovol mi, abych ti něco mohl vybrat.“ A přinesl mi toto.
Já jsem to opravdu chvilku rozdýchávala a pak jsem si řekla, proč bych si to nemohla dovolit? Dal mi sebevědomí na toto oblečení, tak jsem ho poprvé vynesla na Muže roku. Když mi ho koupil muž, tak si myslím, že do této soutěže tento outfit patří. Jen dcera Kordulka mi řekla, že mám blbou barvu nehtů. Já jsem tady v Náchodě sháněla jinou barvu laku a nesehnala. Takže rovnou, prosím vás, nenadávejte mi, že mám ordinérní barvu nehtů. Kordulka mi řekla: „Mami, to se nehodí!“ Ona je moje módní guru. (smích)
Chtěla jste černý lak na nehty?
Ona mi řekla, ať si vezmu tělový.
Přišlo u vás se zralostí mysli nastavení, že už nebudete pohlížet na to, co si lidi myslí, když si cokoliv obléknete nebo něco řeknete? Už vám bude jedno, co na to kdo říká?
Musím říct upřímně, že mně to bylo vždycky jedno. Ale myslela jsem si, že podstata osobnosti je vždycky si najít na všechno názor a pak si za ním stát. Vždycky jsem hrozně chtěla být osobnost, už tehdy, kdy jsem ani nevěděla, co to slovo znamená. Ale tatínek vždycky říkal: „Mozart byl osobnost, on psal hudbu tak, že si ji všichni pamatují a poznají, že je jeho“. A já jsem furt myslela na to, abych si nemyslela to, co ostatní, čímž jsem to možná pak přenesla i do výchovy a mám až příliš osobité děti. Přišlo mi to dobré, ale nevím, jestli je to výhodné pro život. Já jsem tu odvahu říkat si, co chci, měla vždycky. Ale někdy jsem se spíš snažila v rodinných vztazích, měla jsem blbej pocit za svoji práci, že nejsem moc doma a že nejsem dobrý partner.
A tak jsem se někdy těm partnerům zbytečně podřizovala. Až mám pocit, že jsem možná ztratila sama sebe. A jsem vlastně ráda, že tento outfit je asi to, co jsem já doopravdy, protože prostě jsem tak trošku výtržnice. Vím, že už třeba na to nemám věk, ale jsem moc ráda. Přijely mi krabice z Izraele a když jsem si vybavila, do čeho jsem se oblékala, tak jsem to všechno odnesla do kontejneru. Chodila jsem v kostýmcích, v padesáti jsem chodila oblečená na sedmdesát. A tak jsem si řekla, že mám ještě čas, a všechno jsem to vyhodila. No a mám tyhle průhledné sexy šaty! (smích)
Být matkou Agáty někdy není lehké. Bulvár mi nevadí, říká Veronika Žilková |
Spálila jste pomyslně i nějaké mosty do minulosti?
Třeba právě v tom oblékání. Možná jsem jako žena o sobě pochybovala a možná teď díky mému novému kamarádovi – protože já ještě stále nejsem rozvedená, ale doufám, že už je to otázka dnů – ve mě někdo možná začal věřit jako v ženu. A možná to je i to nové na mně. Že jsem si po dlouhé době začala zase nějakým způsobem věřit jako žena.
Veroniko, kdy jste se v životě naučila odpouštět?
Já jako křesťanka jsem odpouštěla odmalička. Odpuštění je pro mě jako základ myšlení.
A teď je tu i zapomínání. Funguje?
Tak víte co, za život mnohokrát člověk sám také někomu ublíží a třeba to tak nemyslí. Já se vůbec nedívám zpátky. Měla jsem tři partnery, tři manžely, mnoho dětí. Zažila jsem spoustu věcí a vlastně mě teď zajímá, co mě čeká. A už ne to, co bylo.
Veronika Žilková a Martin Stropnický
Jste ráda za to, že jste toho prožila možná víc než ostatní, kteří berou rozvody a rozchody jako prohru? Vy je vnímáte jako obohacení?
Mám pocit, že jsem žila mraky životů. I tím, že každou filmovou i divadelní roli musíte hrát tak, jako kdyby se vám to stalo. Musíte uvěřit, že příběh, který hrajete, je váš osobní. Takže do toho dáte všechny svoje emoce, bolest i radost. Většinou je víc toho, co dáváte, než co vám to přinese, protože musíte hodně investovat, aby ta postava byla reálná. Třeba když jsem točila se Štěpánem Kozubem, tak z toho mám opravdu pocit, že jsem takový život zažila.
Střádá se to a já mám někdy problém vědět, co je můj život. Těch životů jsem prožila tolik, že se mi někdy ztrácí ta moje vlastní linie. Teď se mi, musím říct, paradoxně daří navázat tam, kde jsem se rozplynula v těch hereckých postavách a rolích. Teď myslím životních rolích. Jako matka, partnerka, sestra, dcera… A vlastně se mi ztratila Veronika Žilková. A teď mám pocit, že jsem si už všechny ty životní role splnila. Splnila jsem matku, splnila jsem manželky a teď můžu zase začít být Veronika Žilková.
Všichni politici brutálně lžou. I Stropnický lhal velmi dobře, říká Žilková |
Když vysílal program ČT3, nabízel i reprízy mnoha inscenací z 80. let. Koukala jste na sebe někdy s otevřenou pusou? To jsem opravdu já? Tohle jsem hrála?
Ne, já se nekoukám na sebe ani teď, ani tehdy. Když mi někdo o něčem řekne: „Jé, my jsme vás v tom viděli hrát!“, tak vůbec už třeba ani nevím, že jsem to točila. Já jsem toho opravdu natočila tak strašně moc. Jsem přibližně na čísle šest set rolí. A ty si prostě všechny už nepamatujete.
Ale třeba projekty jako hlavní role v Šípkové Růžence, to vám utkvělo v paměti?
To je nedávno, to je dvacet let. Ale čtyřicet let zpátky, to už si nepamatuji. To fakt koukám a nepoznávám ani ty herce, co se mnou hrají. (smích) Musím říct upřímně, že se teď dívám poprvé v životě na seriál Vyprávěj, který se reprízuje. Je to tak hezký seriál, ale já si vůbec nepamatuji ty scény. Stále se učím nové texty a žiji nové životy, tak to vše takto vypouštím. Stejně tak v osobním životě. Já už vlastně ani nevím, za koho jsem byla… Nevíte, za koho jsem byla naposled vdaná? Já už si to nepamatuji.
