Myslím, že se příliš neví, že píšete a malujete...
To sice dělám, ale jen příležitostně. Existuje čas, kdy má člověk tvořit, a čas, kdy má mlčet. A když už dlouho mlčí, tak má občas něco říct.
Když se vás někdo zeptá, kým se cítíte být, co odpovíte?
Jako literát rozhodně ne. Jako malíř už vůbec ne. Jako herec - s tím bojuju celý život.
Proč opouštíte prestižní divadelní angažmá, Národním divadlem počínaje a Divadlem pod Palmovkou a Ungeltem konče?
Protože cítím zvláštní nespravedlnost. V Divadle Pod Palmovkou jsem slízla všechny krásné, hlavní ženské role. A i poté, co jsem odešla na volnou nohu, jsem nastudovala další inscenace v hlavní roli, než jsem si uvědomila, že jsem žába na prameni. Že je tam spousta jiných a dobrých hereček, kterým beru příležitost.
Chováte se takhle ve chvíli, kdy máte jistotu něčeho nového?
Ne, z Palmovky jsem šla do absolutní nejistoty. Zkusila jsem se spolehnout na vlastní hledání i na výběr jiných kolegů. Najednou do toho díky Milanu Heinovi a Viktoru Polesnému vstoupil Ungelt. Vybrali si mě do jedné inscenace a já zjistila, že v malém divadle musí člověk zvolit trochu jiné výrazové prostředky než na velkém jevišti, a to mě strašně bavilo. Bylo to dalších nejhezčích sedm let v mém životě.
Necítíte strach z nejistoty?
Zpočátku ano. Ale možná jsem větší dobrodruh, než je na mně vidět. Vždycky jsem toužila po volné noze. Beranovi není dobré přistřihávat křidélka, neb je pak permanentně nakvašený a neví proč. A o to víc, zjistí-li, že těch jistot je už nějak moc.
Víte vždycky, když je nová příležitost, neřku-li výzva před vámi, že ji prostě dáte?
Ne vždy jsem o tom přesvědčená. Jsem velmi křehký člověk. Třeba teď mě můj nástup do televizního seriálu Ohnivý kuře, protože nejsem ostřílený seriálový herec, mírně vyděsil. Najednou jsem zjistila, že jsme celé dny v ateliéru, kde se nesmí kouřit, což je pro mě velmi stresující a paní doktorka na plicním mě s tím musí učit pracovat. V zázemí je jedna jediná šatnička, ve které bychom si sice mohli sednout, odpočinout nebo si o něčem promluvit, ale není na to čas. Vstáváte občas ve tři, nástup máte v půl šesté a až do večera se nezastavíte. Trvalo mi celý měsíc naučit se s takovým sportovním úkolem zápasit.
Celý rozhovor si můžete přečíst ve čtvrtečním vydání týdeníku Téma.
