Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Macourek a Vorlíček tvořili jednu z nejznámějších dvojic české kinematografie. Jejich bláznivé filmy Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách či seriály Arabela nebo Mach a Šebestová stále patří ke zlatému fondu svých žánrů, přitom od úmrtí scenáristy Miloše Macourka uplynulo 30. září už 15 let.
S osudovým „parťákem“, režisérem Václavem Vorlíčkem, se Macourek poprvé setkal ve vlaku při cestě na první ročník dětského filmového festivalu ve Zlíně v roce 1961.
„Československo bylo ve výrobě filmů pro děti a mládež velmocí. Dokonce existovaly pevně stanovené kvóty, kolik filmových titulů ročně má být určeno malým divákům,“ řekl nedávno Václav Vorlíček.
Právě práce pro děti a později i dospělé spojila oba filmaře na celý život. Už tehdy ve vlaku se Vorlíček Macourkovi svěřil, že by chtěl natočit něco jako komiks, žánr, který i ve volnějších 60. letech nebyl v Československu běžný. Další dva roky se scházeli po kavárnách a „pilovali“ konečnou podobu filmu. Výsledkem byla v roce 1966 mimořádně úspěšná komedie Kdo chce zabít Jessii?
Film získal cenu na mezinárodním festivalu v italském Terstu a „Jessie“ oba autory později dostala do Ameriky. Film se zalíbil americkým producentům a ti přijeli do Prahy, aby domluvili spolupráci. Macourek s Vorlíčkem se poté vydali do New Yorku, kde začali psát nový scénář pro barevný film.
„Macourek vždycky psal ve slovinském Piranu, jezdil tam za teplem, nesnášel déšť. Za našeho pobytu v New Yorku začalo pršet a on začal hystericky křičet, že tam dělat nebude, že jede domů. Ale na ulici tehdy podnikavě vytáhli koše s vystřelovacími deštníky, kus za pět dolarů, my je viděli poprvé, tak jsme si je koupili. A použili je i k pašování,“ vzpomíná Vorlíček s tím, že v nich při cestě zpět do ČSSR schovávali dolary.
Kája Saudek: plakát k filmu Kdo chce zabít Jessii? (1966)
Helena Růžičková a Vladimír Menšík ve filmu „Pane, vy jste vdova!“ (1970)
Jiří Sovák, Vladimír Menšík a Juraj Herz ve filmu Což takhle dát si špenát (1977)
„Za scénář nás vyplatili v hotovosti. Jenže to byl rok 1967, dolary by nám doma nenechali, a když jsem v hotelu v koupelně našel náplast, napadlo mě, že bankovky nastrkáme do paraplat pod dráty a zalepíme. Tak prošly celnicí a my je podali manželkám skrze mříže u odbavení,“ prozradil režisér.
V létě pak Američané přijeli do Prahy s tím, že se může začít točit. „Mělo to jediný háček: Bylo to v srpnu 1968. Ten producent prchal prvním vlakem, který mu jel. Ale zaplatil nám, všechna čest,“ vzpomíná na konec velké slávy československého filmu Vorlíček. „Ale ta verze pořád ještě někde je,“ uzavřel tajemně režisér.
