Snad se neurazíte, když řeknu, že už jste skoro inventář zlínského festivalu, vidím vás tu každý rok.
Ale vůbec se neurazím, vždyť já do Zlína jezdím od roku 1960. Ten rok si pamatuju přesně, protože právě tehdy jsem do Zlína vezl svůj první film. Jmenoval se Případ Lupínek a měla to být dětská detektivka.
Jak tehdy festival vypadal?
Dost podobně, také byl plný dětí. Jen ještě nebyl mezinárodní. Rozhodně však bylo na co koukat, Československo bylo ve výrobě filmů pro děti a mládež velmocí. Dokonce existovaly pevně stanovené kvóty, kolik filmových titulů ročně má být určeno malým divákům.
Byly i tehdy mezi diváky děti?
Samozřejmě. Člověk vstoupil do sálu, kde sedělo patnáct stovek dětí, které okřikovaly učitelky. Vidím to jako dnes. Ostatně něco podobného, jen v bizarnější podobě, jsem zažil na dětském festivalu ve španělském Gijónu. Děti tam místo učitelů doprovázeli páterové v kutnách a bylo legrační sledovat, jak se je snažili "rovnat". To víte, když vypustíte do biografu žáky církevní školy, je to sodoma gomora. (směje se)
Točil jste pro různé generace. Proměnilo se vnímání dětí?
Pochopitelně. Dnešní děti vyžadují více akce. Filmy musí být rychlé a musí se v nich hodně dít. Vezměte si třeba Simpsonovy, kolik tam se toho v jednom dílu stane. S tempem pohádek, jak se točily dřív, bychom dnes neuspěli.
Vyhovuje vám to, nebo vadí?
Nevadí. Když si člověk usmyslí, že bude vyprávět příběhy, tak to prostě musí dělat zajímavě. I když Popelka funguje i v pomalém tempu.
Nemáte už Popelky dost?
Někdy ano. Ale každé Vánoce se aspoň na kousek podívám, co kdyby v ní někdo něco změnil. (směje se) Ale je fakt, že někdy už je Popelky příliš. V Německu jsou celé fankluby, které mě dvakrát do roka zvou na autogramiády a plesy. Na zámek, kde se Popelka točila, mám letos jet. A opět budu marně vysvětlovat, že taneční sál, kde Popelka zářila, nenajdou. Postavili jsme ho v ateliérech, ten místní byl omšelý.
Točil jste i podle komiksů. Kde jste k nim za totality přišel?
Jezdil jsem pravidelně do Blatné, za rodinou mého otce, a tam v roce 1945 ještě pobývala americká posádka. Pamatuju si, že v kině jsme nesměli sahat pod sedadla, byly tam přilepené žvýkačky. No a na popelnicích po vojácích zůstávaly hromady časopisů, mezi kterými jsme lovili ty komiksové. Byl to docela dobrý handl: někdo měl sešit 45 a chtěl pokračování, tak jsme měnili.
Co bylo nejcennější?
My brali všechno. (směje se) Ale nečetl jsem jen americké komiksy. Vyrůstal jsem na Rychlých šípech, a když mi bylo nějakých osm, maminka mi ve francouzském knihkupectví v Praze kupovala Tintinova dobrodružství. Vtipné je, že s Tintinem jsem se znovu setkal na začátku devadesátých let, kdy se u nás ve velkém dabovaly věci ze Západu. Nikdo ho neznal a já jásal.
Jaký komiks byste točil teď?
Žádný. Příběh komiksové postavy, která vstoupí lidem do života a udělá v něm bordel, to už jsem si zkusil. Nevím, proč bych to měl opakovat. I když v pokračování Dívky na koštěti vlastně máme postavu, která do děje zabloudí z komiksu. Jen ji zabije "Bohdalka".
V jakém stadiu je natáčení?
Jestli se ptáte, zda Saxana bude, tak bude. Měli jsme problémy finanční a autorskoprávní, půl roku jsme "stáli", ale už je to vyřešené. Za rok by mohlo být hotovo.
Jen už k tomu nemáte Miloše Macourka. Jak vypadala vaše spolupráce?
Byla to nádherná soutěž, trumfování se blbostma. Debatovali jsme, pak jsme se na něčem zasekli, ale jeden zkrátka musel zvítězit. Mimochodem, poprvé jsme se potkali ve vlaku cestou na zlínský festival ve zmíněném roce 1960 – právě tehdy padl návrh, že bychom mohli zfilmovat komiks.
Film Kdo chce zabít Jessii? ale vznikl až o čtyři roky později.
Macourek neměl čas. Dělal pro Lipského, měli nějaké nabídky ve Španělsku. Až na jaře roku 1964 volal: Jsem volný, zrovna jsem přijel ze Španělska. Tak jsme se do toho dali.
S Jessií jste měli velký úspěch v zahraničí. Nelákalo vás vyjet s ní ven a už zůstat?
My jsme ale vyjet nemohli, to je omyl. Jessie sice dostala cenu v Terstu, ale to jsme se dozvěděli jenom zprostředkovaně. A kritik J. A. Liehm, který ten film mimochodem neměl v lásce, pak napsal o své bezesné noci v Locarnu, kam Jessie putovala následně. Jako jediného zástupce Československa ho tam totiž uháněli zástupci studií z celého světa, aby zjistili, jak Jessii koupit.
Z FILMU KDO CHCE ZABÍT JESSII?
Jestli se nemýlím, Jessie vás ale dostala do Ameriky.
To ano.V Locarnu si ji totiž vyhlídl americký producent, který hned po festivalu zamířil do Prahy, na Filmexportu vyplnil šeky a koupil na film práva s tím, že ho chce přepsat pro americké publikum. Dal nám k ruce scenáristu Stuarta Hampla - to jméno jsme pak dali Hrzánovi ve filmu "Pane, vy jste vdova!" - a pozval nás do Států, kam jsme opravdu dorazili. Ač jsme vůbec neuměli anglicky.
Co z toho nakonec bylo?
Napsali jsme verzi, která se nám líbila, a přitom Američanům měla vyhovovat. Pak jsme se vrátili domů, on všechno nachystal a přijel za námi do Prahy s tím, že se může začít točit. Mělo to jediný háček: bylo to v srpnu 1968. Prchal prvním vlakem, který mu jel. Ale zaplatil nám, všechna čest.
Realizoval se ten projekt někdy?
Ne. Ale ta verze pořád ještě někde je.
