Odpověděl tak při našem setkání v jeho pražském bytě na otázku, zda je šťastný. Když to říkal, objevil se mu v koutcích úst jeho typický mírný a plachý úsměv. Jako by před vámi skutečně ožila některá z jeho proslavených kreslených postaviček.
Černý humor ho neláká
Vladimír Jiránek vydal více než deset knížek, od Anekdot o civilizaci (1977) až po Doktorskou knížku (2000). Je podepsán téměř pod dvacítkou kreslených filmů. Kdo by si nepamatoval na neopakovatelné ranní vstávání jeho Boba a Bobka, slavné králíky z klobouku, či seriál dvou milých popletů se jménem Pat a Mat. Ilustroval také knihy, měl mnoho výstav a nakreslil tisíce kreseb do novin a časopisů.
A jak loví náměty? "Není to jako u dravců v africké buši, kteří si kořist vyhlédnou a rychle se jí zmocní. Já se procházím po místnosti, dám si kafe, kouřím a u toho dlouho přemýšlím. Moje kresby jsou jakýmsi komentářem dění. Postupuji tak, abych kresbou dokázal vyjádřit názor."
Jako by chtěl svá slova nevědomky potvrdit, občas se při našem rozhovoru postaví, protáhne, projde se, zapálí si, dá si kávu, u některých otázek dlouho přemýšlí. Nebo si odpovědi snad rovnou alespoň pomyslně kreslí? "To je pravda, vždy, když jsem chtěl něco vyjádřit, tak jsem si to nakreslil," vysvětluje, proč většinou nepíše, i když počátkem šedesátých let vystudoval na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy žurnalistiku.
Jak však Vladimír Jiránek tvrdí, doba se přece jen změnila. Na kresbu do novin už dnes potřebuje třikrát méně času než dříve. "Dokážu vyhodnotit situaci rychleji, lépe si informace utřídím." Aby mohl kreslit, dívá se na troje zpravodajství večer v českých televizích, rádio spíše nezapíná (to však souvisí s jeho problémem se sluchem), čte noviny, ale vybírá si.
"U některých komentátorů vím už dopředu, co napíší, tam se inspirovat nemohu. Čtu jenom ty originální, ty, kteří někdy svými postoji i narazí." Velmi dbá i na neoficiální názory - rodiny, přátel, známých, ale například i postoje paní, s kterou si pravidelně povídá v obchodě. "To je taková dobrá konfrontace."
Nikdy tedy nespoléhá pouze na to, co přinášejí média. "To si radši k tématu třeba přečtu Dějiny Rakouska." Podle odborníků je pro něj charakteristická jednoduchá, ale přesná linka. Čtenáři jeho kreseb zase velmi oceňují, že vždy neomylně poznají (například v případě politiků), kdo na obrázku je.
Může se to zdát samozřejmé, ale pohled do českých novin a časopisů říká, že tomu tak vždy není. I to je jedno z tajemství jeho úspěchů. A ještě: na rozdíl od některých jiných kreslířů si své obrázky vždy popisuje sám.
V politice má jasno
Kvůli kresbám měl i první konflikty. "Už ve škole jsem si například kreslil směšné figury profesorů." I v nich však vždy hledal především člověka. "Černý humor mě nikdy nelákal." Potom se svými názory narazil koncem šedesátých let a komunistický režim mu znemožnil publikovat.
Proto se uchýlil ke kreslenému filmu a slavil i v něm úspěchy. "Našel jsem tam mnoho zajímavých, chytrých a příjemných lidí. Rád na to dnes vzpomínám," říká. Od revoluce v listopadu 1989 pak nastoupila dodnes trvající éra kreseb, které se často dotýkají politiky. Za tu dobu Jiránek tvrdě karikoval v novinách a časopisech mnoho politiků. Netají se však svými sympatiemi k Václavu Klausovi.
"Nemá smysl se k tomu neznat, to byla první persona, k níž jsem se upnul na počátku devadesátých let, takový opěrný bod. Několikrát jsem se s ním setkal a udělal na mě příznivý dojem. Mluvil jsem s člověkem, který měl bohatou zásobu vědomostí a dokázal je v dialogu uplatnit. Pokud jsme o něčem mluvili, tak to byl vždy rozhovor dvou rovnocenných partnerů. Na rozdíl od toho, co se říká, si myslím, že Klaus je schopný respektovat názor toho, s nímž diskutuje, a přemýšlet, než odpoví," vysvětluje Vladimír Jiránek.
Klause jako prezidenta však zatím hodnotit nechce: "Na to je ještě brzo. To trošku sporné prohlášení, že bude prezidentem všech občanů, totiž skrývá určité nebezpečí. Prezident má daleko menší možnost než třeba premiér realizovat své záměry ekonomické či správní. Klaus podle mě teprve hledá meze svého nového působení a bude se muset smířit se spoustou ústupků."
Celkem jasno má i týden před referendem o vstupu do Evropské unie: "Půjdu hlasovat, ale co bude s unií za rok či za pět let, nedokážu předpovědět. Nebude to rozhodně jednoduchý proces, je tady řada velmi sporných témat, která teprve vyplavou na povrch. Nebudou to jenom otázky sociální, ale i národnostní, neboť Evropa není Amerika. Evropa bude vždy celé množství problémů vyplývajících z historie. My jsme v tom našem dolíku byli strašně dlouho sebestřední, proto nás tak zaskočil Balkán. Budeme se dovídat o problémech, které budou zmítat celou Evropou, ale byl bych radši, kdybychom už byli její součástí." Vhodí tedy do urny lístek se zaškrtnutým ano? "Rozhodně," říká Vladimír Jiránek.
A kdyby si pak mohl vybrat, kde by chtěl v Evropě žít? "Díky jazyku bych mohl žít ve Francii, Belgii nebo v Anglii, ale tam pouze v Devonshiru. Mám totiž velmi rád Agathu Christie. Hledal bych tam tu scenerii ze starých anglických detektivek, i když si myslím, že Anglie se po Churchillovi dokonce několikrát změnila tak zásadním způsobem, že je to úplně jiná země. Ale to bych si uměl představit. Itálie je na mě moc hlučná, ale je to krásná země."
Z perspektivy 65 let
Muž, kterému je právě dnes pětašedesát let, má ještě mnoho pracovních plánů, ale především ho zajímá, aby se dařilo jeho rodině. "Z perspektivy pětašedesáti let ustupuje mnoho věcí do pozadí a až teď si uvědomuji, co mi v životě skutečně prospělo. Najednou vidím, že některé věci byly jenom pozlátko a hrad z písku. Věk vám dává určitou možnost si vše víc utřídit, dívat se na to z jiného úhlu pohledu, z nadhledu."
Za největší štěstí pak Vladimír Jiránek považuje své současné manželství. "Ale s tím darem štěstí vám někdo klade i úkol a každý den nastoluje otázky: Dokážeš se omezit v tomto, dokážeš si odpustit tamto, jsi schopný pochopit tohle? Proto je můj vztah s manželkou stále nesmírně živý. Kdyby fungoval pořád stejně jako v tom prvním okamžiku toho šťastného setkání, tak by to byla pohádka, ale to v životě neexistuje."
Více však své soukromí nemíní rozhodně odkrývat. "To jsou věci, na které nikdo jiný nemá právo," tvrdí. Proto si - ač pronásledován řadou zdravotních neduhů - nestěžuje. "Někdo ještě v devadesáti běhá maraton, někdo v padesáti přibrzdí." Otázkou však je, co v jeho případě znamená přibrzdit. Jiránek totiž od roku 1990 publikuje každý den v novinách (dříve v MF DNES, nyní v Lidových novinách) své kresby, což u nás nemá srovnání. "Je to moje každodenní etuda," vysvětluje.
Možná i díky ní drží s rychle se měnící dobou krok. O generačních problémech a zájmech mladých lidí pak diskutuje většinou se svým synem. Jednou z mála věcí moderní doby, kterých si však neužívá, je počítač. "Ale velmi se zajímám o vztah člověka a počítače i o vše, co s tím souvisí. Často o tom hovoříme v rodině." Hledat něco přes internet jej však nezajímá a neláká. "Já surfuji tužkou," říká.
|
VLADIMÍR JIRÁNEK • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíce povedlo? • Můj nejbližší velký úkol |
